Článek
Sedím v odpoledním vlaku do Brna, notebook na klíně a doháním poslední maily, které jsem přes den nestihla. Zkouším v hlavě přepnout z práce do civilu, protože po příjezdu chci mít klidný večer. Za mnou se posadí dvě ženy. Mluví potichu, nic vyloženě rušivého, ale sedí hned za mnou a v klidnějších úsecích trasy jim rozumím víc, než bych chtěla. V jednu chvíli zazní slovo „nevěra“. Přestanu vnímat obrazovku a přestanu číst. Chvíli sama sobě tvrdím, že to není moje věc, jenže se přistihnu, jak poslouchám, i když vím, že je to nezdvořilé a vlastně i trochu trapné.
Jméno v cizím hovoru mě zmrazí
Vzápětí padne jméno „Lukáš“ a mně se stáhne žaludek. Tak se jmenuje můj partner. V duchu se okřiknu: Lukášů je spousta, statistika je na mé straně. Jenže pak jedna z nich popisuje, že ten Lukáš dvakrát týdně „má trénink“ v hale na severu Brna a má malou jizvu nad obočím. Bydlíme v Brně a slovo „sever“ si hned spojím s Královým Polem, tam chodí cvičit i on. A tu jizvu má taky. Zpozorním. Najednou slyším každou jejich větu i přes hlášení z rozhlasu a rachot v obloucích.
Řeknu si, že nechci dělat ukvapené závěry. Vytáhnu telefon a napíšu neutrální zprávu s dotazem, kdy dnes dorazí. Odpověď přijde skoro hned: je na tréninku a dorazí po osmé. Dám mobil displejem dolů, abych na něj nekoukala a nečetla mezi řádky. Za chvíli ale jedna z žen řekne něco jako: „Zase bude tvrdit, že má trénink a dorazí až po osmé.“ Cítím, jak mi naskočí husí kůže. Najednou v tom není jen náhoda. Je to střet dvou verzí téhož večera, které se až moc překrývají.
Rada kamarádky, další indicie a zkouška
Hlavou mi proběhne, že se jich zeptám přímo. Vzápětí mě zastaví stud. Poslouchala jsem je bez pozvání, nemám právo jim vstupovat do hovoru. Zvednu se, postavím se do uličky, popojdu o pár řad dál a zhluboka dýchám, abych srovnala tep. Zavolám kamarádce jen na minutu, abych se uklidnila a nezačala to řešit hned ve vlaku. Řekne mi: „Nedělej scény, ověř si to v klidu.“ Na té trati signál občas padá, hovor se sám přeruší uprostřed věty. Vrátím se na místo a rozhodnu se, že v tichých pasážích si ještě poslechnu, co z nich padne.
Ženy si vyměňují další střípky. Prý se s tou holkou schází v malé kavárně a doma říká, že je na tréninku. Zazní i to: „Má rád mentolky a furt je žvýká.“ To je přesně jeho zvyk, v kapse má vždycky balíček. Pošlu mu druhou zprávu s prosbou, jestli by pro mě nemohl dojet na nádraží. Někdy si pro mě jezdí a dnes mám těžší tašku. Je to i nenápadná zkouška. Odepíše, že nemůže, že je v hale. V tu chvíli mi to začne dávat smysl. Neříkám si ještě na sto procent, že vím, ale cítím, že mám důvod se ptát.
Jak se vlak blíží do Brna, sbírám si věci a promýšlím, co řeknu. Mám nutkání ty dvě oslovit, aby mi to potvrdily, ale nakonec se zarazím. Nepřineslo by mi to jistotu, jen další emoce, navíc bych znovu překročila hranici, kterou už jsem jednou překročila. Rozhodnu se, že mu večer řeknu narovinu, co jsem slyšela, a požádám ho o konkrétní vysvětlení: kde byl, s kým, co přesně znamenají ty tréninky. Z nádraží jdu sama. Potřebuju si cestou domů srovnat myšlenky, zklidnit hlas a neskončit křikem, ale u otázek, na které budu chtít odpověď.
