Článek
Je ráno a já otevírám dveře výtahu s hlavou plnou úkolů. Jsem v lehkém skluzu, v ruce klíče a tašku, v kapse vybitý telefon. Nemůžu se tvářit, že něco vyřizuju, takže jen zmáčknu přízemí a opřu se o madlo. Mám ráda těch pár vteřin ticha, kdy nikdo nic nechce a já si srovnám, co mě čeká. Krátká porada, e-maily, které jsem včera nestihla, a jestli stihnu cestou kávu. V duchu si dám slib, že dneska nikam nebudu běžet, ale už vím, že to nejspíš nevyjde. Dveře se zavřou a já vítám ten klid, který trvá přesně jednu minutu.
Nečekaná otázka ve stísněném výtahu
Ve třetím patře výtah trhne a zastaví. Dveře se otevřou a nastoupí sousedka, kterou vídám občas na chodbě. Pozdravíme se, ona se na mě usměje a trochu si mě přeměří, jako by se ujistila, kam mě zařadit. „Vy jste ze čtvrtého patra, že?“ přehodí mezi řečí a než stihnu něco říct, pokračuje: „A kdy budete mít děti?“ Zní to, jako by se ptala ze zvyku, ne proto, aby mi ublížila. Přesto mi to v tom malém prostoru připadá hlasitější, než by muselo být. V hlavě se mi rozběhne pár scénářů a zároveň nemám připravenou žádnou odpověď.
Na vteřinu oněmím, protože tohle jsem zrovna teď a tady nečekala. Přemýšlím, jestli to chci vůbec otevírat, a cítím, jak by se to dalo snadno zvrtnout. Nechci se pouštět do vysvětlování. Nechci říkat věci, které by mě mrzely. Volím neutrál.„Teď to neplánujeme,“ řeknu co nejklidněji. Dívám se na displej s čísly pater, jak přeskakují, a doufám, že téma samo vyprchá. Tohle je věta, která obvykle stačí, když se člověk tváří, že spěchá. Jenže dneska to nevypadá, že spěchám.
Tlak roste, přichází hranice a klid
„Roky běží,“ naváže ona, „to by se nemělo odkládat.“ Řekne to klidným, samozřejmým tónem. Slyším to měkké napomenutí a cítím, jak se mi tělo stáhne. Výtah je malý a není kam couvnout. Usměju se, ale vím, že mi tuhne tvář. Vybaví se mi podobné otázky od tety na rodinné oslavě a od kolegyně u kafe. Vždycky to začne nenápadně a pak přijdou další otázky: proč, kdy, na co čekáte, jestli si to uvědomuju. Uvědomuju. Všechno. A právě proto nechci tyhle věci probírat s člověkem, se kterým sdílím jen schodiště a koš na tříděný odpad. Dojde mi, že když teď nic neřeknu, bude to pokračovat.
Nadechnu se a řeknu to nahlas: „Je to pro mě citlivé téma a nechci ho řešit ve výtahu.“ Volím slova, která nejsou ani ostrá, ani omluvná. Snažím se je říct přímo, ale slušně. Dívám se jí do očí, ne do země, aby bylo jasné, že to není útěk. Uvědomím si, že se potkáváme často a že nechci, aby byly chodby nepříjemné. V kabině je chvíli ticho. Slyším jen hučení a cítím, jak se ten zvláštní tlak trochu uvolní. Sousedka přikývne. „Jasně, rozumím,“ řekne a nijak to dál nerozvádí. Výtah cinkne a dveře se otevřou do přízemí.
Úleva, praxe a věta do zásoby
Vystoupíme vedle sebe a rozloučíme se krátkým „hezký den“. Odpovím stejně, projdu kolem nástěnky a cítím, jak se mi vrací dech. Nebyla z toho hádka, ale nebylo to ani bezmyšlenkovité přikyvování. To mi dělá dobře. Mám za sebou první pokus říct si o prostor, i když by se mi zároveň chtělo vysvětlovat, proč je pro mě tahle otázka těžká. Ale to vysvětlování nikomu nedlužím. Cestou k zastávce si v hlavě několikrát zopakuju větu, kterou si chci nechat v záloze: „Tohle je pro mě osobní a nechci to probírat. Díky za pochopení.“ Je krátká, srozumitelná a drží mě v klidu.
Cítím lehkost z toho, že to jde i bez konfliktu a bez dlouhých obhajob. Vím, že lidi se často ptají proto, že je to naučené téma, které vyplňuje ticho. Nesnažím se z ní dělat nepřítele. Zároveň chci mít jasně dané, kde pro mě končí zdvořilá konverzace a začíná něco, co mi není příjemné. To, že jsem měla vybitý telefon a nemohla se schovat za „promiňte, musím to vzít“, mě možná dotlačilo k přímé větě. Vlastně jsem za to ráda. Hranice se bez praxe nenaučím. A jestli se podobná otázka objeví příště v jiném výtahu, u kávovaru nebo na rodinné oslavě, nechci znovu zůstat ztuhlá. Chci mít pro sebe přichystané jedno jednoduché ne.
