Článek
Odpoledne v kanceláři jsem už byla úplně unavená. Měla jsem za sebou dlouhou poradu, hlava mi hučela a jediné, na co jsem myslela, bylo, že doma otevřu lednici a najdu tam něco, co se dá bez přemýšlení sníst. Normálně chodím po schodech, ale ten den jsem si řekla, že těch šest pater už nebudu řešit, a zmáčkla jsem tlačítko výtahu. Když se dveře otevřely, stál v kabině chlap kolem třicítky, v ruce mikinu, na sobě volné triko s velkým nápisem. Jen jsem si ho všimla, stoupla si co nejdál a vytáhla mobil, abych se měla do čeho „dívat“. Fungovala jsem spíš mechanicky, v hlavě seznam, co musím ještě večer stihnout.
Výtah se zasekne a panika roste
Výtah se rozjel, pak se najednou cuknutím zastavil někde mezi patry a rozsvítila se oranžová kontrolka. Chvíli bylo úplné ticho. Oba jsme tak dvě tři vteřiny jen stáli a čekali, jestli se to nerozjede samo. On zkusil zmáčknout jiné patro, pak tlačítko na otevření dveří, ale výtah zůstal stát. Nakonec stiskl alarm a mluvil do interkomu s někým z recepce. Já mezitím vytáhla mobil, instinktivně jsem chtěla napsat partnerovi, ale zjistila jsem, že mám asi tři procenta baterky. V tu chvíli jsem začala cítit lehké stažení v hrudníku. Jednak z toho, že jsem zavřená v malé kabině, jednak z toho, že jsem tam s úplně cizím chlapem a nemám moc možností úniku.
S každou další minutou jsem si začala víc všímat jeho než sebe. Dýchal rychleji, stál na místě a přitom na tom malém prostoru trochu popocházel dopředu a dozadu, ruce si pořád otíral o kalhoty, jako by je měl mokré. Teprve tehdy jsem se podívala pořádně na jeho triko a dočetla nápis: „To, že to nevidíš, neznamená, že jsem v pohodě.“ A pod tím menším písmem: „úzkost, deprese, panika – taky nemoc“. Došlo mi, že to asi není jen nějaký náhodný merch. Že to, co má napsané na prsou, se mu právě teď děje. Chvíli jsem přemýšlela, jestli dělat, že nic nevidím, nebo něco říct. Vzpomněla jsem si ale, jak sama sedím v tramvaji s pocitem, že omdlím, a navenek nikdo nic nepozná. To rozhodlo.
Společné dýchání mění cizince v spojence
Oslovila jsem ho dost neohrabaně: „Jste v pohodě?“ Snažila jsem se mluvit klidným hlasem, i když mi srdce tlouklo skoro stejně rychle jako jemu. Přiznala jsem, že v malých prostorech taky nemám úplně dobrý pocit, a zeptala se, jestli nechce zkusit společně pomalu dýchat, tak jak to dělám já, když mi není dobře. Chvíli jen kývl a nic neřekl, pak z něj vypadlo, že mívá panické ataky a že výtah je pro něj úplně nejhorší scénář. Ukázal na triko a řekl něco jako: „Ironie, co? Vzal jsem si ho jen proto, že bylo čistý.“ Když to řekl nahlas, trochu se mi ulevilo. Začali jsme spolu počítat nádechy a výdechy a já viděla, jak se mu dech po chvíli zpomaluje, i když nervózníma očima pořád těká po dveřích.
Z interkomu se pak ozval hlas, že technik je na cestě a že to potrvá pár minut. Najednou jsme měli konkrétní čas, který bylo potřeba jen nějak vydržet. Začali jsme si povídat, nejdřív spíš ze slušnosti. Zeptala jsem se, kde pracuje, on se zeptal, v jakém patře dělám já. Něco utrousil o tom, že si to triko ráno fakt vzal jen proto, že zrovna leželo nahoře ve skříni, a že je z nějaké kampaně o duševním zdraví. To mě přimělo přiznat, že taky chodím na terapii a že mi trvalo roky připustit si, že „nejsem v pohodě“, i když zvenku vypadám funkčně. Viděla jsem, že ho překvapuje, že s tím mám zkušenost i já, úplně cizí ženská z výtahu. Atmosféra v kabině se změnila, pořád to bylo nepříjemné, ale už to nepůsobilo jako hrozící katastrofa.
Krátké setkání, které změní pohled
Když výtah po pár minutách znovu cukl a pomalu se s námi posunul k nejbližším dveřím, oba jsme se instinktivně chytili madla. Dveře se otevřely, venku stál technik a paní z recepce, omlouvali se a vysvětlovali, že někde vypadla elektřina a systém výtah zastavil. Já vnímala hlavně nádech čerstvějšího vzduchu a pocit většího prostoru kolem sebe.Vystoupili jsme z kabiny, on se ke mně otočil, podal mi ruku a tiše řekl něco ve smyslu, že bezemě by to dneska asi nezvládl. Já mu poděkovala za to, co má na triku. Cestou ke dveřím budovy jsem se ještě jednou podívala na ten nápis a v duchu si ho zopakovala, abych na něj nezapomněla.
Asi o hodinu později jsem seděla v tramvaji domů a víc než jindy jsem si všímala lidí kolem sebe. Žena naproti se dívala ven z okna nepřítomným pohledem. Kluk vedle mě si nervózně mačkal popruh od batohu. Několik lidí vypadalo jen unaveně, jinak úplně „normálně“. V hlavě mi běžela věta: „To, že to nevidíš, neznamená, že jsem v pohodě.“ Došlo mi, kolikrát jsem si o lidech udělala rychlý obrázek podle toho, jak působí. A jak často doufám, že na mně nikdo nic nepozná, když mi není dobře. Ten chlap ve výtahu měl na sobě vlastně nápis i za mě. Od té doby, kdykoli stojím ve výtahu nebo v nějaké frontě mezi cizími lidmi, se mi ta věta znovu vybaví. A já mám díky ní tendenci být na ně i na sebe o něco míň tvrdá.
