Článek
Bylo obyčejné všední odpoledne. Vracela jsem se z práce, v hlavě jsem měla jen to, že musím rychle něco vymyslet k večeři a pak si konečně sednout. Zastavila jsem se v supermarketu, vzala pár základních věcí a zařadila se do fronty. Byla jsem unavená, v takovém tom režimu „hlava vypnutá“, koukala jsem do mobilu a čekala, až se to posune. Najednou jsem ale zaslechla zvýšený hlas od pokladny přede mnou. Zvedla jsem oči a viděla dobře oblečeného chlapa, jak se naklání k mladé prodavačce a je viditelně rozčilený.
Když běžný nákup najednou přeroste přes čáru
Nejdřív jsem si myslela, že jde o nějaké klasické nedorozumění kolem účtenky nebo věrnostní karty. Jenže během pár vteřin mi došlo, že je to horší. Začal na ni mluvit opravdu ošklivě, zvyšoval hlas, říkal jí, že je neschopná a že ho okrádají. Prodavačka úplně zrudla, začala koktat a snažila se mu vysvětlit, že sleva na tu věc platí až od zítřka. On ji ale vůbec nenechal domluvit, pořád jí skákal do řeči. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Celá fronta to sledovala, ale nikdo nic. Všichni koukali na pás, do země, do mobilu. Cítila jsem, jak se ve mně zvedá vztek a zároveň ten známý nepříjemný tlak: mám něco říct, nebo dělat, že tam vlastně nejsem?
Ještě chvilku jsem čekala, jestli se ozve někdo jiný. Třeba nějaký chlap za mnou, někdo starší, kdokoli. Ale bylo ticho, jen ten jeho řev na pokladně. Napadlo mě, že jestli nic neřeknu, budu si to pak přehrávat v hlavě ještě večer a budu naštvaná sama na sebe. Měla jsem pocit, že to, co tam předvádí, už je prostě přes čáru. Srdce mi bušilo, ale naklonila jsem se dopředu a nahlas jsem mu řekla, že takhle s ní mluvit nemusí. Okamžitě se na mě otočil, sjel mě pohledem od hlavy k patě a odsekl mi, ať se do to nepletu, že se mě to netýká.
Okamžik, kdy se rozhodneš neuhnout
V ten moment jsem fakt zvažovala, že zase zmlknu. Byla jsem nervózní, najednou jsem na sebe strhla pozornost a nebyl to příjemný pocit. Ale pak jsem koutkem oka viděla tu prodavačku. Stála tam úplně ztuhlá, ruce položené na pokladně, oči na pokraji slz. V tu chvíli mi došlo, že když se stáhnu, nechám ji v tom úplně samotnou. Tak jsem se nadechla a klidněji mu řekla, že fronta stojí jen kvůli tomu, že tu dělá scény, a že pokud má problém, má si zavolat vedoucí, ne ji urážet. V obchodě najednou bylo ticho. Bylo cítit, jak všichni poslouchají, ale stejně se nikdo nepřidal. Ten chlap něco zabručel o „typických sockách“, popadl tašku s nákupem a uraženě odkráčel pryč od pokladny směrem k východu.
Jakmile se za ním zavřely dveře, napětí trochu povolilo. Nikdo ale stejně nic neřekl, jen se fronta zase pomalu rozjela, jako kdyby se nic nestalo. Prodavačka se nadechla, polkla, podívala se na mě a tiše řekla: „Děkuju.“ Viděla jsem, jak se jí ještě třesou ruce, když markovala další položku. Uculila jsem se a jen jsem prohodila něco ve smyslu, že kvůli pár korunám by se přece nemuseli z lidí zbláznit, jen abych to trochu odlehčila. Za mnou stála starší paní, která se ke mně lehce naklonila a pošeptala mi, že jsem měla pravdu. Ale nahlas stejně nic neřekla a zase se dívala před sebe.
Co ve skutečnosti znamená jedno obyčejné zastání
Když jsem přišla na řadu, prodavačka už se trochu uklidnila, ale bylo na ní vidět, že ji to pořád rozhodilo. Automaticky se mi začala omlouvat za zdržení, jako by to byla její vina. Řekla jsem jí, že jestli se má někdo omlouvat, tak ten pán, ne ona. Zeptala jsem se, jestli se jí tohle děje často. Jen tak krátce přikývla a povzdechla si, že skoro každý týden někdo „vyletí“ kvůli slevám nebo cenám. V tu chvíli mi došlo, že pro ni možná to moje jedno jediné zastání znamenalo víc, než se na první pohled zdálo. Neprotahovala jsem to, zaplatila jsem, popřála jí hezký večer a šla.
Cestou domů jsem nad tím přemýšlela. Uvědomila jsem si, jak strašně snadné by bylo zůstat zticha a tvářit se, že se mě to netýká, a jen se posouvat s vozíkem ve frontě jako ostatní. Zároveň jsem si vzpomněla na situace z minulosti, kdy jsem radši mlčela, jen abych neměla problém nebo na sebe nestrhla pozornost. Teď jsem sice měla nervy ještě hodinu potom, v tramvaji se mi pořád trochu třásly ruce a sama pro sebe jsem si přehrávala, co jsem řekla a co jsem mohla říct jinak. Ale ten pocit, že jsem se ozvala, byl silnější než ta nervozita. Řekla jsem si, že i kdyby šlo „jen“ o jednu scénu u pokladny, radši příště znovu promluvím a budu na sebe pyšná, než abych šla domů s tím, že jsem zase jen mlčky koukala jinam.
