Článek
Sedím večer v obýváku, televize běží spíš jako kulisa. On se chystá ven „na pivo s klukama“, jako už mnohokrát předtím. Všechno by mělo být normální, ale ve mně pár týdnů něco hlodá. Chodí domů později, víc se drží telefonu u sebe, často odchází do jiné místnosti, když mu někdo volá. Vždycky si to nějak vysvětlím, protože mu chci věřit. Říkám si, že přece nejsem žádná žárlivá hysterka. Jenže v momentě, kdy za ním zaklapnou dveře, se mi v žaludku udělá těžko a něco ve mně povolí.
Chvilku chodím po bytě, bez cíle, jen tak. Připadám si jako v kleci. Pak mě úplně spontánně napadne, že se prostě půjdu projít stejným směrem. Jako že si provětrám hlavu, nic dramatického. Obléknu si bundu, vezmu si klíče, ale už mu nevolám, nepíšu. Nechci, aby věděl, že jsem venku. Zamknu, sejdu schody a cítím, jak mi buší srdce, i když jen jdu po známé ulici. Mám od něj pár minut zpoždění a v duchu se uklidňuju, že ho třeba jen zdálky zahlédnu, jak zapadne do hospody. A že se mi uleví a já se budu moct sama sobě vysmát, jak jsem paranoidní.
Nechtěná role nenápadného „špiona“
Jdu podél tramvajové trati a snažím se tvářit, že mám úplně jiný cíl. Pořád přemýšlím, jestli tohle už není za čarou, jestli mu tím neubližuju já. Zároveň mě ale něco žene dopředu, krok za krokem. Dojdu na roh ulice pár kroků od našeho vchodu, kde se většinou odpojujeme, když jdeme každý jinam. A v tu chvíli ho uvidím. Stojí tam, zpomalil a rozhlíží se kolem, jako by na někoho čekal. Zastavím se automaticky, skoro bez dechu, a uhnu k nejbližšímu stromu. Připadám si absurdně, jako nějaký špion, ale nejsem schopná prostě projít kolem a dělat, že ho nevidím.
Stojím za tím kmenem a sleduju ho přes větve. Je pár metrů ode mě a přitom mi přijde hrozně daleko. Po chvíli slyším, jak se otevřou domovní dveře. Z našeho domu. Vyjde z nich sousedka z vedlejšího bytu, ta, kterou normálně zdravím na chodbě a občas s ní prohodím pár vět. Jde přímo k němu, jako by to dělali běžně. Jakmile se uvidí, ani se nerozhlédnou, prostě k němu přiběhne, skočí mu kolem krku a políbí ho. Žádné váhání, žádné otálení. Jen automatický pohyb, který vypadá až moc zažitě.
Okamžik, kdy se všechno začalo skládat
V tu chvíli mám pocit, že mi někdo vytáhl koberec zpod nohou. Stojím tam jak přimražená a hlavou mi běží, že to není možný, že jsem to špatně pochopila. Že to musí být nějaký omyl, nějaká blbá situace, kterou si vyložím jinak, než jaká je. Jenže oni se od sebe odtáhnou, jako by se nic nedělo, a zavěsí se do sebe. A vydají se směrem k parku, kam normálně chodíme my dva na procházky. Jak pozoruju jejich záda, jak mizí za rohem, začínají mi jednotlivé věci z poslední doby do sebe zapadat. Ty divné výmluvy, krátké odpovědi, mobil obrácený displejem dolů. Místo abych na ně vybafla a udělala scénu, zůstanu stát a jen koukám, dokud mi nezmizí z dohledu.
Nevím ani pořádně, jak dojdu domů. Najednou jsem zpátky před naším vchodem, odemykám a ruce se mi třesou tak, že mi klíče několikrát vypadnou. V bytě je ticho, akorát lednice občas zabzučí. Sednu si ke stolu a jen zírám na prázdnou desku. V hlavě mi běží, kolikrát jsem ho v posledních týdnech bránila před kamarádkami, které naznačovaly, že se chová divně. Jak jsem si stála za tím, že by mi to nikdy neudělal, že jsme v pohodě. Cítím se jako blbec i kvůli ní. Před pár dny jsem jí půjčovala mouku, usmívaly jsme se na sebe, jako by nic. A přitom už spolu asi něco měli. V tom tichu se ve mně pomalu rodí jasná myšlenka: že až přijde domů, nebudu dělat, že nic nevím.
Tichá konfrontace a konec slepé důvěry
Když se konečně vrátí, slyším známé cvaknutí zámku a jeho kroky v předsíni. Snažím se působit klidně, i když cítím, jak se mi zase rozbuší srdce. Sundá boty, vejde do kuchyně a začne tu svou obvyklou písničku o tom, jak s klukama „probrali fotbal“ a jak tam byl hrozný hluk. Normálně bych se možná ptala, kdo tam byl a jaké to bylo, možná bych mu nabídla čaj. Teď jen sedím a dívám se na něj. A pak, celkem tiše, bez křiku, ze sebe dostanu, že jsem ho viděla se sousedkou u rohu ulice. Všimnu si, jak mu na zlomek vteřiny ztuhne obličej. Stačí mi ten krátký moment a vím, že si nic nenamlouvám.
Začne něco blekotat o tom, že se znají dlouho, že to bylo jen kamarádské objetí, že jsem to asi viděla jinak, než jak to bylo. Tentokrát mi to ale nezní věrohodně. Už necítím tu automatickou potřebu mu hledat omluvy. Řeknu mu, že si potřebuju rozmyslet, jestli chci žít s někým, kdo mi lže takhle do očí. Nepokračuju v hádce, nemám na to sílu. Vezmu si deku a polštář a jdu spát do obýváku na gauč, i když v ložnici je volná postel. Ležím tam, koukám do tmy a vím, že ten večer nic definitivně nerozhodnu. Ale je mi jasné, že ta slepá důvěra, kterou jsem k němu měla ještě pár hodin předtím, se už nevrátí.
