Článek
Byl 23. prosinec a já stál u stánku před supermarketem. Vítr se opíral do plachty a v řadě zůstaly už jen zlevněné křivé kusy, které nikdo nechtěl. Zábly mě prsty a nálada mi klesla. V hlavě jsem se připravoval na odseknuté poznámky a zklamané obličeje. Honza, kamarád, který prodej organizoval, si promnul ruce a řekl jen: „Vydrž do zavíračky, půjde to.“ Přitáhl přepravku s chvojím z odřezků, podal mi vázací provázek a nůžky. „Kdyby někdo chtěl doplnit holá místa,“ dodal. Opatrně jsem vyrovnával stromky do stojanů, aby aspoň trochu držely tvar, a čekal, co přijde.
První úsměvy a nápad na opravování stromků
První se objevili dva mladí v čepicích, smáli se mezi sebou a prohlíželi si „ošklivky“ bez dramatu. „Chceme ten nejmenší, vejde se na komodu,“ řekl jeden a natáhl ruku. „A možná pár větví navíc, ať mu uděláme boky.“ Podal jsem jim chvojí a ukázal, jak větve přichytit provázkem přes kmínek, aby to drželo a netrhalo kůru. Hned si to zkusili a šlo jim to. „To je dobrý trik,“ kývli. Najednou jsem se uvolnil. Poprvé za den jsem se usmál a přestal se bát, že se budu celé odpoledne omlouvat za ty stromky.
Pak přišel táta se dvěma dětmi. Zastavil se, rozhlédl se a bylo vidět, že ideální už to nebude. „Hele, tenhle by šel,“ řekl směrem k dětem, ale pak tiše ke mně: „Můžeme si doplnit boky z odřezků?“ Přikývl jsem, vzal provázek a pustili jsme se do toho spolu. Děti mi svítily mobilem, on držel kmen a já přichytával větve tak, aby jedna strana nabrala víc objemu. „Ještě sem jednu, ať to zakryje ten průhled,“ navrhl. Stromek vypadal hned líp. Plácli jsme si přes rukavice a děti se radovaly, že „je celý“. Táta poděkoval, přihodil pár drobných do kasičky na stojánku a odešli. Zůstal jsem s provázkem v ruce a řekl si, že tohle „opravování“ začnu rovnou nabízet. Dalším lidem už jsem neukazoval jen kus dřeva, ale i čím se může stát.
Zkušenost, klid a proměna jednoho remcaly
Po chvíli se přišourala drobná paní s taškou na kolečkách. Prohlížela si stromky bez iluzí, spíš věcně. „S manželem jsme brávali právě tyhle,“ řekla klidně, „doma jsme je spravili drátem. Stejně se to v bytě rozsvítí a nazdobí.“ Teď chce něco menšího a chvojí na hrob. Vybral jsem nízký stromek, seřízl mu spodek, ať pije, a zabalil jí větve do pevného svazku, aby se jí to nerozsypalo. Naložil jsem to na tašku, ona přidržela ucha a přikývla: „To stačí.“ Chvíli jsme v tichu smotávali provázek, poděkovala a odjela svým tempem. Nepotřebovala nic navíc, jen pomoc s tím, co potřebovala.
Krátce před zavíračkou přiběhl pán v obleku. Byl rozmrzelý a bez úvodu prohodil: „Tohle prodávat je drzost.“ Nezvedal jsem hlas, jen jsem mu ukázal, co je skladem, a nabídl: „Můžeme stromek upravit, nebo vám dám větve do vázy.“ Procedil něco o slevě a otočil se k odchodu. Honza na mě kývl, ať to neřeším. Za deset minut se pán vrátil, po krátkém telefonátu už mírnější. „Vezmu ten menší,“ řekl a stál u mě, než jsem mu svázal dvě větve tak, aby kryly holé místo nad stojanem. Podal peníze, kývl a dodal: „Doma to dozdobíme.“ Nebyla to velká proměna, ale najednou se dalo mluvit normálně.
Jak málo stačí: způsob porazí tvar
Mezitím chodili další. Kdo chtěl, tomu jsem přidal dvě větve a kus provázku, kdo nechtěl, ten si přiznal, že to letos vyjde skromněji. Občas někdo zafuněl, občas se zasmál, ale nikdo se výrazně nerozčiloval. Učili jsme se spolu, kde přichytit chvojí, aby se stromek nezkroutil, a jak málo někdy stačí. Začal jsem mít pocit, že lidé víc ocení způsob než tvar. „Nahoře to vybalancujeme ozdobou,“ říkali. A já jsem přestal mít strach z každého „ale“ a „to snad ne“.
Když poslední zákazník odešel, u stánku zůstalo ticho, jen voněla pryskyřice. Uklidil jsem zbylé větve zpátky do přepravky a z hromady odložených křivých stromků jsem si vybral jeden domů. Věděl jsem přesně, kam mu doplním mezery. Honza zaklapl kasu a kývl: „Dobrá směna.“ Necítil jsem cynismus, spíš klid. Reakce během dne mi ukázaly, že se to dá brát s nadhledem. Neříkám, že to byl zázrak, spíš malá obrana proti předvánočnímu tlaku. Někdy stačí provázek a dobrá vůle.
