Článek
Seděla jsem doma u notebooku, odpoledne se přehouplo do podvečera a mně zůstalo rozdělané zadání, které mělo být do večera hotové. Najednou se přestaly načítat stránky, Word začal hlásit, že se nemůže připojit k úložišti, a mně došlo, že internet je zase pryč. Chvíli jsem jen bezmyšlenkovitě klikala na aktualizovat, vypínala a zapínala wifi a tvářila se, že to tím nějak zázračně spravím. Když mi po pár minutách došlo, že se nic nechytá, otevřela jsem v mobilu starý mail od poskytovatele a vytáhla z něj číslo na zákaznickou linku. Do volání se mi nechtělo, představovala jsem si unavený hlas, dlouhé čekání a nekonečné opakování problému. Jenže představa, že práci neodevzdám, byla horší, tak jsem číslo prostě vytočila, zaposlouchala se do automatického hlasu, namačkala různé „jedničky, dvojky“ a pak mi do ucha začala hrát typická melodie, která má člověka uklidnit a většinou ho spíš rozčiluje.
Když se na lince ozvalo jméno bývalého
Po pár minutách čekání to najednou cvaklo a ozval se klidný mužský hlas: „Zákaznická linka, u telefonu Petr, jak vám můžu pomoct?“ V tu vteřinu se mi úplně stáhlo tělo. Ten okamžik, kdy řekl „Petr“, byl až směšně výrazný. Ztuhla jsem s telefonem u ucha a hlavou mi projelo jen: „Prosím ne.“ Stejně se totiž jmenuje můj bývalý, se kterým jsme se před rokem rozešli po docela hnusném období. Vím, že ten „můj“ Petr dělal úplně jinou práci, ale i tak mi mozek na chvíli přeskočil do režimu, že to klidně může být on, který si mezitím našel jinou brigádu. Snažila jsem se podle hlasu odhadnout, jestli je to vůbec možné, a přitom jsem si uvědomila, jak silně na mě to jméno pořád působí.
Zatímco se mě tenhle Petr slušně ptal, jaký mám problém, já v duchu místo odpovědi analyzovala barvu jeho hlasu. Snažila jsem se zachytit nějakou známou intonaci, slovíčko, cokoliv. Připadal mi ale jiný, klidnější, takový měkčí v projevu. Můj bývalý měl hlas hrubší a mluvil rychleji, občas takovým polovyčítavým tónem, i když šlo o blbosti. Tady jsem slyšela někoho, kdo má asi naučený profesionální klid, ale zároveň mi zněl mladší. Po pár vteřinách mi došlo, že je to skoro jistě jen shoda jmen. Trochu se mi ulevilo, i když srdce mi bušilo pořád rychle. Došlo mi, jak absurdní bylo se odmlčet jen kvůli jménu, a zároveň jsem fakt zoufale potřebovala internet. Tak jsem se nadechla, omluvně pronesla něco ve smyslu „promiňte, chvilku jsem přemýšlela, jak to vysvětlit“ a začala popisovat, co se s připojením děje.
Dva Petrové, dva úplně jiné světy
On reagoval trpělivě, jako by se věnoval jenom mně a mému modemu. Nic neuspěchával, ptal se na detaily, ověřoval si, co už jsem zkusila. Nejdřív mě poslal restartovat modem, pak se mnou prošel kontrolu kabelů a nakonec jsme spolu klikali v nastavení v počítači. Uprostřed toho jsem si najednou všimla, že v hlavě srovnávám jeho klid s bývalým Petrem. Ten byl u jakékoliv technické věci okamžitě podrážděný, rád komentoval, že „to zas neumím ani zapnout“ a že bez něj bych si neporadila. Teď mi někdo se stejným jménem mluvil do ucha úplně jiným způsobem, bez jediné poznámky, jen věcně a přátelsky. Postupně jsem cítila, jak mi povoluje žaludek a dech se vrací k normálu. Najednou jsem víc vnímala, co říká, než to, jak se jmenuje.
Po několika pokusech a jednom delším tichu, kdy modem dělal, co měl, se na krabičce konečně rozsvítila ta „správná“ kontrolka. Zkusila jsem načíst stránku a prostě se zobrazila. V jeho hlase bylo slyšet upřímné uvolnění, takové to krátké „super“, které nezní naučeně. Poděkovala jsem mu asi o něco vřeleji, než je u podobných hovorů úplně běžné, a sama sebe tím trošku zaskočila. Vyslovila jsem i to jméno, chtěla jsem si ho spojit s jinou situací: „Díky moc, Petře, zachránil jste mi dnešek.“ On jen profesionálně, ale mile odpověděl něco o tom, že od toho tam je, popřál mi hezký den a hovor ukončil.
Ještě chvíli po zavěšení jsem seděla s mobilem v ruce a koukala do monitoru, kde už všechno zase fungovalo. Hlavou mi pořád běžel ten moment, kdy se představil, a to, jak rychle mě to hodilo o rok zpátky. Uvědomila jsem si, jak málo někdy stačí, aby mi tělo připomnělo staré věci – jedno jméno v jedné větě. Zároveň jsem cítila, že ten prvotní pocit paniky netrval moc dlouho. Překryl ho celkem obyčejný, vlastně docela příjemný zážitek s někým, kdo jen dělal svou práci dobře. Vzala jsem telefon, napsala kamarádce zprávu, že mě ten hovor na zákaznickou linku nečekaně trochu srovnal, a při tom mi došlo, že jsem si to jméno poprvé spojila ještě s něčím jiným než s tím vztahem. Není to žádný velký milník, ale pro mě to byl konkrétní malý krok o kousek dál od všeho, co se s „Petrem“ doteď vybavovalo.
