Článek
K lékaři chodím většinou dopoledne, a když už jsem byl venku, vzal jsem to cestou domů přes supermarket. Měl jsem koupit jen pár věcí na večeři, takže jsem jel s malým košíkem. U klasických pokladen se táhla fronta skoro až k regálům, lidi po práci, plné vozíky. Podíval jsem se na samoobslužné pokladny, kde to vypadalo o něco volněji, a řekl jsem si, že to zkusím, že přece nebudu pořád za toho, kdo to „nezvládá“. Pravda je, že s těmi dotykovými obrazovkami pořád bojuju, někdy mi uteče hláška, než ji stihnu přečíst, nebo omylem zmáčknu něco jiného. I když jsem se tvářil, že jsem v pohodě, uvnitř jsem cítil napětí a v hlavě mi jelo: hlavně to nepokaz, ať tu po tobě zase někdo neobrací oči.
Fronta za zády a první chyba, která všechno spustila
Začal jsem markovat první položku a hned se na mě obrazovka rozblikala, že je problém s váhou. Než jsem stihl pochopit, co přesně chce, rozsvítil se červený pruh a pípání zesílilo. Zvedl jsem ruku a přivolal asistentku. Viděl jsem, že pobíhá mezi několika pokladnami najednou, tak jsem se jí snažil neplést do cesty, jen jsem o krok ustoupil a nechal ji, ať si to tam nakliká. Mezitím se za mnou vytvořila fronta. V košících večeře po práci, balené pečivo, pivo, prostě klasické odpoledne v obchodě. Nikdo nic neříkal, ale ten pocit, že na mě všichni čekají, mi začal lézt pod kůži. Cítil jsem za sebou něčí dech a pohyby, jak si lidé přendávají košík z ruky do ruky, a připadal jsem si jako brzda celého provozu.
Asistentka problém rychle vyřešila a odběhla k jiné pokladně. Já jsem se znovu sklonil k obrazovce a snažil se pokračovat. Jenže jsem něco zmáčkl špatně a celý proces se vrátil na začátek. V tu chvíli jsem za sebou uslyšel jasný mladý hlas, tak kolem dvaceti, jak nahlas pronese: „No super, vy důchodci jen zdržujete, člověk se tady nedostane na řadu.“ Všechno kolem jako by na vteřinu ztichlo. Cítil jsem, jak mi vylítla krev do obličeje, úplně fyzicky. První, co mě napadlo, bylo prostě nechat košík košíkem, projít kolem nich a dělat, že jsem nic neslyšel. Měl jsem chuť se tam propadnout, neotáčet se, jen zmizet. V hlavě mi jelo: vždyť má asi pravdu, jsem pomalejší, co tu vůbec dělám u samoobsluhy.
Vteřina rozhodnutí: spolknout to, nebo něco říct
Chvilku jsem stál zády a zvažoval, jestli to zase spolknu, jako jsem spoustu podobných poznámek spolkl už dřív. Říkal jsem si, jestli mi za to stojí dělat scénu kvůli jedné větě od někoho, koho už v životě neuvidím. A pak mi najednou problesklo hlavou, jak by mi bylo, kdyby tohle někdo řekl mojí ženě nebo kamarádovi. V tu chvíli jsem věděl, že bych mlčet nedokázal. Tak proč mlčet teď, když se to týká mě. Zhluboka jsem se nadechl, otočil jsem se k ní a řekl jsem v klidu, ale dost nahlas, aby to slyšeli i ostatní: „Slečno, i vy budete jednou důchodkyně. Jestli vás teď zdržuju, klidně vás pustím před sebe, ale urážet se kvůli tomu fakt nenechám.“ Snažil jsem se mluvit rovně, i když jsem cítil, jak se mi klepou kolena a hlas mám o něco výš než obvykle.
Ona trochu couvla, jako by vůbec nečekala, že jí někdo něco řekne zpátky. Protočila oči a zkusila to shodit: že to přece byla sranda. Najednou ale mluvila mnohem tišeji. Zezadu se ozvala paní středního věku, že frontu tady dělají hlavně řeči, ne jeden starší pán u pokladny. A za ní ještě jeden pán dodal, že máme všichni někdy den, kdy nám to nejde. Nic dlouhého, žádná velká debata, ale úplně stačilo, že se mě někdo zastal. Najednou jsem necítil, že stojím proti celé frontě. Ten tlak se obrátil a já měl pocit, že nejsem ten problém já, ale ta její poznámka.
Když se role obrátí a člověk se zastane sám sebe
Slečna se začala rozhlížet kolem sebe, jako by hledala, kdo se k ní přidá, ale nikdo to neudělal. V tu chvíli se k mojí pokladně vrátila asistentka, zjevně zachytila aspoň část toho, co se dělo, a klidně jí řekla, že na nadávky tady nejsou zvědaví a že jestli tolik spěchá, může jít k jiné pokladně. Mladá holka zrudla, zamumlala něco, čemu jsem ani nerozuměl, popadla košík a prudkým pohybem ho strčila ke straně k regálu. Věci v něm nechala tak, jak byly. Pak prostě odešla pryč z prostoru samoobslužných pokladen, aniž by zaplatila. Lidi se začali znovu posouvat, pípání pokladen se vrátilo a všechno zase běželo dál jako normálně.
Asistentka mi v klidu domarkovala zbytek nákupu a ukazovala mi, kde mám co zmáčknout, aby se mi to příště nestávalo. Mluvila se mnou normálně, bez posměchu, prostě jako s někým, kdo se učí novou věc. Všiml jsem si, že mi pořád lehce cukají ruce, ale uvnitř se začal objevovat jiný pocit. Úleva, že to celé skončilo, a zároveň taková tichá hrdost, že jsem se tentokrát neomlouval za to, že jsem pomalejší, ale postavil jsem se sám za sebe. Pán za mnou se u placení naklonil a řekl, ať si z toho nic nedělám, že to zvládám líp než jeho otec, a usmál se. Když jsem vyšel ven z obchodu s taškou v ruce, došlo mi, že čas u pokladny asi moc neovlivním. Ale můžu ovlivnit, jakým způsobem dovolím lidem se mnou mluvit. A tenhle malý test jsem si pro sebe odškrtl jako zvládnutý.
