Článek
Seděla jsem večer v obýváku, televize běžela, manžel koukal na svůj seriál, děti byly u tabletu a já bezmyšlenkovitě projížděla mobil. Uprostřed toho hluku mi najednou došlo, že spolu vlastně vůbec nemluvíme. Jsme všichni v jedné místnosti, ale každý úplně jinde. Uvědomila jsem si, že jsem ten den s dětmi nevedla jediný normální rozhovor, jen klasické „ukliď si“, „máš úkoly?“ a „pojď večeřet“. Ten pocit prázdna jsem v sobě měla už dlouho, ale vždycky jsem ho přehlušila tím, že jsem si pustila něco dalšího nebo začala řešit práci. Ten večer jsem ale najednou viděla, jak to celé vypadá zvenku, a trochu jsem se toho lekla.
Když kvůli YouTube vybuchne celá rodina
O pár dní později se mi ta představa vrátila v mnohem konkrétnější podobě. Mluvím na syna, stojím od něj sotva dva metry, a on nic. Zkusím to podruhé, potřetí, pořád žádná reakce. Až pak vidím, že má na uších sluchátka a před sebou YouTube. V tu chvíli ve mně něco rupne. Vyrvu mu tablet z ruky, on začne křičet, já křičím na něj, manžel přijde z kuchyně a obviní mě, že to přeháním a dělám scény kvůli „blbému videu“. V návalu vzteku vyhrknu, že bychom měli na měsíc vypnout televizi i Wi‑Fi, jinak se z toho všichni zblázníme. Manžel se okamžitě ozve, že nehodlá přijít o sport a seriály. Po chvíli hádání z toho vyjde kompromis – zkusíme aspoň jeden víkend úplně offline. Já mám pocit, že je to směšně málo, ale zároveň vím, že něco je víc než nic.
Ten první offline víkend byl upřímně dost divný. V sobotu dopoledne děti začaly remcat, že je nuda, že nevědí, co mají dělat. Já sama jsem pořád sahala po mobilu, i když jsem věděla, že tam nic nového není, když nejsme na Wi‑Fi. Pořád jsem měla pocit, že mi něco uniká. Nakonec jsem vytáhla staré společenské hry, které léta ležely ve skříni, a upekla buchtu, jen abychom měli nějaký program. Děti se nejdřív tvářily otráveně, ale během chvilky se začaly hádat, kdo bude první na tahu, a plánovat odvetu. Večer jsme seděli u stolu mnohem déle než obvykle, povídali jsme si úplně o obyčejných věcech a já si najednou uvědomila, že se opravdu smějeme, ne jen pobaveně funíme u obrazovky. V neděli večer jsem za manželem přišla s tím, že bych to ráda natáhla. Nevěděla jsem na jak dlouho, jen jsem cítila, že ten víkend byl jiný v dobrém smyslu.
Televize ve sklepě a první šok okolí
Nakonec jsme se domluvili, že do toho půjdeme trochu víc. Televizi jsme odnesli do sklepa a doma jsme úplně zrušili Wi‑Fi, s tím, že když nám to nebude vyhovovat, prostě to zase zapojíme. Internet v práci nám zůstal, v mobilech jsme si nechali jen základní data, abychom vyřídili maily a školní věci. Děti jsou ještě na prvním stupni, většinu úkolů mají pořád v sešitě, takže to šlo. Když jsem volala poskytovateli, trochu jsem se styděla vysvětlovat, že internet vlastně nechceme. Operátorka se mě automaticky ptala, jestli jsme nespokojení se službou, a já nakonec řekla, že jen potřebujeme pauzu. Manžel si mezitím fotil televizní program, aby věděl, o co všechno „přijde“, a dělal z toho legraci, ale viděla jsem, že z toho není nadšený. Jakmile jsme televizi vynesli a Wi‑Fi zmizela, byt působil zvláštně prázdně a ticho bylo nezvykle výrazné.
První návštěva po té změně mě docela zaskočila. Kamarádka přišla s dětmi, klasický víkend. Automaticky navrhla, že dětem pustíme pohádku, aby se zabavily, a já bez přemýšlení řekla, že televizi doma už nemáme a Wi‑Fi taky ne. Chvilku na mě jen koukala, jestli si dělám legraci, a pak nastalo takové trapné ticho. Nakonec jsem vytáhla pastelky a papíry, děti skončily stavěním bunkru v pokojíku a vlastně byly v pohodě. Jen na kamarádce bylo vidět, jak pořád bojuje s nutkáním vytáhnout mobil a projet si sociální sítě. Podobně reagovali i moji rodiče, kteří nechápali, proč si to dobrovolně komplikujeme, když „dneska je všechno přes internet“. Často jsem měla pocit, že svoje rozhodnutí musím vysvětlovat víc, než bych chtěla, a občas jsem si sama pro sebe říkala, jestli to fakt není přehnané.
Nečekané vedlejší účinky života bez obrazovek
Po pár týdnech se ale začaly objevovat změny, které mě uklidnily. Děti si začaly častěji samy od sebe brát knížky, víc chodily ven s kamarády a večer si ke mně automaticky sedaly k jídelnímu stolu s tím, že chtějí něco vyprávět. Manžel sice pořád remcal, že nevidí přenosy a přichází o výsledky, ale nakonec si našel nový rituál – jednou týdně šel na zápas do hospody nebo ke kamarádovi. Vrátil se sice později, ale vypadal spokojeněji než dřív, kdy jen seděl doma u televize. Já sama jsem měla večer klidnější hlavu, chodila jsem dřív spát a v práci jsem si všimla, že se dokážu líp soustředit. Neznamenalo to, že jsem nikdy neměla chuť si pustit film a na nic nemyslet. Ty chvíle přišly, hlavně po náročných dnech. Ale nějak jsem zvládla je přečkat, dát si sprchu nebo si něco napsat do diáře místo toho.
Návštěvy u nás s tím pořád občas bojují. Nejsme schopni nabídnout „zábavu na obrazovce“, takže si hodně lidí hned zapíná vlastní data a tráví čas na mobilu. Zároveň ale začínám slyšet věty typu „u vás je takový klid“ nebo „tady se člověk nějak líp vypne“. Jedna kamarádka mi po čase napsala, že doma zavedli aspoň večery bez telefonů a že jim to dělá dobře. To mě potěšilo víc, než jsem čekala. Sama si říkám, že možná časem pořídíme nějaký rozumný domácí tarif čistě kvůli práci, hlavně až děti budou mít víc věcí do školy online. Ale nechci se vrátit k tomu, že televize v obýváku určuje náladu celé rodiny. Někteří nás mají za podivíny, jiní kroutí hlavou, že si to zbytečně komplikujeme. Já ale mám poprvé po dlouhé době pocit, že jsme si doma opravdu blíž. Ne proto, že jsme udělali velké gesto, ale proto, že si večer prostě sedneme a povídáme si.
