Článek
Sedím večer v kuchyni, dům je konečně tichý a já koukám do hrnku s čajem, který už dávno vystydl. Manžel šel spát po další dvanáctce, mladší dcera je zavřená v pokoji s učením. A syn… ten je bůhvíkde, možná zase u nějakých kamarádů, možná jen venku kouřit. Je mu dvaadvacet, žije pořád s námi, nikam nechodí, nepracuje, z vysoké ho vyhodili už před rokem. Já dělám na směny, manžel bere přesčasy, počítáme každou korunu. On celé dny prospí nebo sedí u počítače a v noci si objednává jídlo dovozem. Poslední měsíce se kvůli tomu hádáme skoro denně. Každá moje věta skončí křikem, uraženým mlčením nebo prásknutím dveří. A já tam v té kuchyni sedím a v hlavě mi běží jen: jak jsme se sem dostali?
Když se vrátím zpátky, začalo to docela nevinně. Po maturitě řekl, že si chce „na chvilku odpočinout“, než nastoupí na vysokou. Přišlo mi to normální, sama si pamatuju, jak jsem byla po škole vyřízená. Řekla jsem si, že ať si ty prázdniny užije. Jenže ta „chvilka“ se táhla další měsíce. Nejprve léto, pak podzim, zima, další jaro. Vysoká nakonec přišla, ale mezitím si nenašel ani brigádu. Pořád byly nějaké důvody – špatné peníze, blbá parta, moc daleko, málo hodin. Před ostatními jsem ho omlouvala, že je přece chytrý, že si jen hledá něco „odpovídajícího“. Uvnitř mě to ale začalo strašně štvát. Najednou jsem si všímala, jak se ráno nemůže zvednout z postele, jak ho každá povinnost otravuje. A s každým dalším dnem jsem na něj byla víc a víc naštvaná, i když jsem to navenek často hrála do klidu.
Kdy se z krátké pauzy stane nekonečná čekárna
Nejdřív jsem se snažila jít na to po „dobrém“. Domluvili jsme se, že si do léta najde práci nebo aspoň brigádu a bude nějak přispívat na domácnost. On souhlasil, kýval, že to tak má být. Jenže pak to vždycky skončilo u výmluv. „Teď nic není, psali mi, že se ozvou,“ „v tomhle obchodě je to hrozný, tam mě nedostanou,“ „do skladu ne, to je pod úroveň.“ Seděla jsem s ním u počítače, posílala mu odkazy na inzeráty, navrhovala konkrétní místa. Vždycky našel důvod, proč zrovna tohle ne. Měla jsem čím dál silnější pocit, že mě nebere vážně. Že si je jistý, že jako máma ho nakonec stejně nechám být, protože nechci, aby skončil někde „na ulici“. A já se v tom začala ztrácet – na jednu stranu lítost, na druhou naštvání a bezmoc.
Zlom nastal ve chvíli, kdy mi volali z banky, že máme přečerpaný účet. Nejdřív jsem tomu nerozuměla, pak jsem doma zjistila, že manžel zaplatil zálohu na energie z kreditky. Věděla jsem, že to neudělal kvůli nové televizi, ale proto, aby byl „klid“. Aby se syn nemusel stresovat, že doma není na účty. Ten večer jsem se sesypala. V lednici skoro nic, účty na stole, manžel vyčerpaný, já po noční, a do toho vidím, jak si syn na telefonu objednává jídlo dovozem a pak jde kouřit na balkon. Pohádali jsme se. Křičela jsem, že takhle to dál nejde. On na mě začal hulákat, že ho nikdo nechápe, že na něj vyvíjíme tlak, že jsem hysterka. V tu chvíli mi v hlavě něco cvaklo. Došlo mi, že když teď neudělám něco razantního, už s ním nepohneme nikdy.
Okamžik, kdy z mámy musí být někdo, kdo stanoví hranici
Druhý den jsem si ho zavolala do kuchyně. Manžela jsem k tomu ani nechtěla, tušila jsem, že by ho zase začal omlouvat. Sedli jsme si naproti sobě, mně se klepaly ruce, ale snažila jsem se mluvit klidně. Řekla jsem mu, že má měsíc na to, aby si našel práci a bydlení. Po tom měsíci u nás končí. Nejdřív se smál, bral to jako nějakou hru. „Ty mě nevyhodíš, jsem tvůj syn,“ řekl. Jenže když viděl, že jsem klidná a neuhýbám, přestal se smát. Sepsali jsme to skoro jako dohodu – datum, podmínky, jeho podpis. Bylo mi fyzicky špatně, dělalo se mi mdlo, ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu, že jsem konečně nastavila jasnou hranici.
Měsíc utekl a nestalo se nic. Pořád stejné řeči: „Mám něco rozjednaného,“ „čekám na odpověď,“ ale žádné konkrétní kroky, žádné prohlídky bytů, žádné smlouvy, žádná práce. Tak jsem jedno odpoledne, když byl pryč, sbalila jeho věci do krabic. Když přišel domů, stály na chodbě. Řekla jsem mu, že jsem mu našla kontakt na známého, co shání lidi do skladu, a že mu můžeme pomoct s kaucí na podnájem, ale že u nás už spát nebude. On zuřil, nadával, že jsem ho zradila. Já držela výraz, jako by se mě to skoro netýkalo, ale uvnitř jsem se hroutila. Brečela jsem, až když za sebou zabouchl dveře. Ten samý večer mi volala máma, že jsem krkavčí matka. Sestra mi psala, že jsem to přehnala a že by ona tohle svým dětem nikdy neudělala.
Život s vinou, ticho v telefonu a první poděkování
První týdny byly strašné. Připadala jsem si jako nejhorší matka na světě. V práci jsem hrála, že je všechno v pohodě, doma jsem chodila jak duch. Manžel se mnou mluvil jen o praktických věcech, bylo cítit, že se na mě zlobí, i když nic otevřeně neřekl. Část rodiny se ke mně otočila zády. Syn se neozýval, jen občas přes známé prosákla nějaká zpráva, že bydlí po podnájmech, že má nějakou brigádu. Časem mi sám napsal, že pracuje ve skladu a že to není žádná hitparáda. Asi po půl roce mi zavolal a poprvé řekl, že chápe, proč jsem to udělala. Doslova řekl: „Kdybys mě nevyhodila, sedím pořád u počítače v dětským pokoji.“ V tu chvíli ze mě spadl kus viny. Nezmizela úplně, pořád bojuju s tím, že mě část rodiny má za krutou matku. Ale vím, že tehdy to byla jediná věc, která s ním opravdu hnula. A i když mě to bolelo, asi jsem mu tím dala víc než všemi předchozími roky omlouvání a zachraňování.
