Článek
Když mi máma volala, že táta v noci umřel, první, co jsem cítila, byl zvláštní prázdný šok. Poslední roky jsme si nebyli blízcí, žil s tou svojí „milenkou“, jak jí říkala máma, a viděli jsme se spíš výjimečně. Přesto mě ta zpráva sebrala víc, než jsem čekala. Máma u toho hovoru řešila hlavně praktické věci, jak to bude s pohřbem, koho obvolat, ale mezi řádky jsem slyšela její starou hořkost. Sestra stála celou dobu jednoznačně na maminčině straně, s tátou nemluvila už roky a dala jasně najevo, že u všeho bude, ale s „tou ženskou“ nechce mít nic společného. Já jsem se snažila držet někde uprostřed, být spíš ten člověk, co obvolá pohřební službu, faru, rodinu, a moc do toho nepřidávat svoje názory.
Napětí na pohřbu a první setkání u notáře
Na pohřbu jsme seděli v první řadě my tři – máma, sestra a já. O pár lavic dál jsem zahlédla jeho partnerku. Působila na mě úplně obyčejně, nenápadně, celou dobu jen tiše brečela a moc se nerozhlížela kolem. Sestra ji okázale ignorovala, dívala se před sebe, jako by tam vůbec nebyla. Mně přišlo zvláštní dělat, že ji nevidím, tak jsem jí aspoň krátce kývla. Nebylo to nic velkého, spíš reflex slušnosti, ale i z toho jsem cítila napětí. Po obřadu za mnou přišla a klidně mi řekla, že mě ohledně dědictví bude kontaktovat notář, protože táta prý nestihl nic měnit ohledně majetku. Zmínila, že ví, že je to pro nás citlivé, a že nechce dělat problémy. Už tehdy jsem měla v sobě takový nepříjemný tlak, ale spíš jsem to odsunula s tím, že až to přijde, tak to nějak vyřešíme.
Asi týden po pohřbu mi napsala zprávu, jestli bychom se mohly sejít na kafe, že mi chce něco říct. Chvíli jsem váhala, co na to řekne máma se sestrou, ale nakonec jsem šla. V kavárně mi ukázala fotky z posledních let, jak s tátou jezdili po výletech, jak byli u moře, na horách, na chalupě. Vyprávěla, že poslední měsíce trávila spíš v nemocnici než doma, že u něj seděla při vyšetřeních, řešila s doktory léky a výsledky. Mluvila i o tom, že táta plánoval přepsat byt na ni, protože tam spolu žili, ale pořád to odkládal a pak přišla rychlá hospitalizace a už se to nestihlo. Poslouchala jsem ji a měla strašně smíšené pocity. Na jednu stranu jsem cítila lítost a vděk, že s ním doopravdy byla, když na tom byl špatně. Na druhou stranu se mi v hlavě ozývaly věty mámy a sestry o tom, jak nám rozbila rodinu, a cítila jsem, jak mě to uvnitř trhá na dva kusy.
Rozhodnutí u notáře a roztržka se sestrou
Když jsme pak se sestrou šly k notáři, byly jsme tam jen my dvě jako dědičky. Máma říkala, že na to nemá sílu. Notář nám oznámil, že dědíme rovným dílem, jen my dvě. Viděla jsem, jak se sestra uvolnila, skoro jako kdyby si v duchu potvrdila, že „milenka“ nic nedostane. Mně ale bylo divně, protože jsem měla v hlavě náš rozhovor z kavárny a tu péči, kterou do tátova konce jeho partnerka dávala. Notář pak mezi řečí vysvětloval různé možnosti, jak se s dědictvím naloží, a zmínil i to, že se ho můžeme úplně vzdát nebo svou část převést na jinou konkrétní osobu. V tu chvíli jsem to jen vzala na vědomí, ale ta věta mi v hlavě zůstala viset ještě dlouho po odchodu. Doma jsem to otevřela s partnerem. Popsala jsem mu situaci, co mi říkala tátova partnerka, jak se cítím já i jak reaguje sestra. On mi řekl, že to respektuje, že peníze teď nutně nepotřebujeme a že je to čistě moje rozhodnutí, do kterého mě nebude tlačit jedním ani druhým směrem.
Na druhou schůzku u notáře jsem šla s tím, že už mám rozhodnuto. Věděla jsem, že sestra bude zuřit, ale pocitově jsem měla v sobě jasno. Těsně před začátkem jsem jí mezi dveřmi řekla, že se chci své části dědictví vzdát a nechat ji převést na tátovu partnerku, protože mám pocit, že to tak chtěl a že to tak mám v sobě srovnané. Sestra okamžitě vybuchla. Začala mi vyčítat, že jsem se nechala zmanipulovat ženskou, která rozbila naši rodinu, a že tím zrazuju mámu. Zvyšovala hlas a já cítila, jak se mi klepou ruce a jak bych nejradši utekla, zároveň jsem ale věděla, že když to teď neudělám, už se k tomu nejspíš nikdy neodhodlám. U notáře jsem pak v klidu podepsala prohlášení o vzdání se dědictví a o převodu mojí části. Sledovala jsem, jak sestra sedí ztuhlá vedle mě a ani se na mě nepodívá.
Roky ticha a naděje, že vztek jednou povolí
Když jsme vyšli z kanceláře, sestra mi jen stručně řekla, že pro ni už nejsem rodina, a odkráčela pryč, aniž by se otočila. Stála jsem chvíli na chodníku a nevěděla, jestli se za ní rozběhnout, nebo ji nechat jít. První dny jsem jí psala zprávy, snažila jsem se jí aspoň trochu vysvětlit svůj pohled, že to nedělám proti ní ani proti mámě, ale kvůli tátovi a tomu, jak žil poslední roky. Pak jsem jí sepsala i delší e-mail, kde jsem víc do detailu popsala, co mi říkala jeho partnerka, jak to celé vnímám a že bych byla ráda, kdybychom si o tom někdy v klidu promluvily. Nepřišla žádná odpověď. Po nějaké době jsem zjistila, že si mě smazala ze sociálních sítí. Zkusila jsem ještě párkrát napsat krátkou zprávu k narozeninám nebo k Vánocům, ale bez reakce. Nakonec jsem to vzdala, nechtěla jsem ji už dál tlačit do něčeho, co evidentně nechce.
Od dědického řízení uběhly skoro dva roky a my jsme se od té doby neviděly. Občas zahlédnu její fotku přes společné známé nebo rodinu, ale kontakt žádný. Svého rozhodnutí ohledně dědictví nelituju, pořád mám pocit, že jsem tím respektovala to, jak táta skutečně žil a kdo u něj byl v posledních letech přítomný. Co mě ale pořád bolí, je ticho mezi mnou a sestrou. Nejvíc to cítím u rodinných oslav nebo o Vánocích, kdy je najednou hodně vidět, že tam chybí. Naučila jsem se to moc neotvírat, mámě tím nechci přidělávat další starosti. Teď to spíš nechávám být a jen někde vzadu v sobě doufám, že jí ten vztek jednou povolí natolik, aby mi dala aspoň šanci si o tom v klidu promluvit, i kdybychom se už nikdy úplně nesrovnaly.
