Článek
Seděla jsem u počítače a snažila se dopsat e-mail, když mi přišlo od syna krátké „Podívej“ a k tomu fotka z ultrazvuku. V tu chvíli se mi rozklepaly ruce tak, že jsem přestala psát. Udělalo se mi úzko a vybavila se mi vzpomínka na to, jak brzy jsem otěhotněla já a co všechno to tehdy znamenalo. Neuměla jsem na dálku říct nic, co by nebylo buď přehnané, nebo zbytečně chladné. Nakonec jsem napsala: „To je překvapení. Můžeme se vidět?“ a odložila telefon. Do konce směny jsem už nic pořádného neudělala. Pořád jsem sledovala hodiny a předstírala, že se soustředím, ale byla jsem roztřesená.
Když se strach ozve dřív než radost
Po práci jsem mu volala, ale byl v práci a hned to položil. O pár minut později přišla zpráva, že se večer i s Terezou staví. Zastavila jsem se cestou domů v obchodě, přidala do košíku čaj a sušenky; na žádné velké vaření jsem neměla sílu. Doma jsem rychle uklidila, utřela stůl a vyměnila povlak na polštář. Byla to moje obrana: dělat konkrétní věci, abych své úzkosti nenechala prostor. Říkala jsem si, že chci, aby se tu cítili vítaně. Zároveň jsem si opakovala, že musím dýchat a nezahltit je hned svými strachy.
Přišli usměvaví, lehce rozechvělí, ale šťastní. Tereza mi ukázala fotku a mluvila o termínu, o tom, jak velké miminko už je. Slyšela jsem tu radost, a přesto ze mě vypadlo první, co mě napadlo: „A jak to chcete zvládnout s penězi a školou?“ Jakmile to vyšlo z úst, došlo mi, že to nezní jako zájem, ale jako výčitka. Syn se stáhl, v obličeji se mu objevilo to známé „fakt, mami?“, vzal si bundu a beze slov šel na balkon zapálit si. Tereza se dívala do hrnku, nervózně si pohrávala s rukávem. Chtěla jsem ta slova vzít zpět, ale už to nešlo a najednou bylo ticho.
Omluva, která změnila večer i atmosféru
Stála jsem v kuchyni a poslouchala, jak na balkoně škrtají sirkami. Došlo mi, že jsem to pokazila tónem. Vytáhla jsem mobil a napsala rychlou SOS zprávu kamarádce. Odpověděla skoro hned: „Nech je chvíli, ať se radují, tvoje strachy počkají.“ Zhluboka jsem se nadechla a šla za synem. „Promiň,“ řekla jsem hned. „Zaskočilo mě to. Mám tě ráda a chci stát při vás.“ Povytáhl obočí, chvíli nic, pak se trochu uvolnil a přitáhl si mě k sobě. „Dobře,“ řekl tiše. U stolu jsem se omluvila i Tereze. „Nechtěla jsem ti zkazit večer. Jen mě to vrátilo k mým starostem. Váš plán si chci poslechnout.“
Vrátili jsme se ke stolu a přešli k praktickým věcem. Syn řekl, že udělá závěrečné zkoušky, že to má rozdělané a nechce to vzdát. Tereza pracuje na půl úvazku, a kdyby bylo nejhůř, její máma pomůže s nájmem na začátek. Ulevilo se mi. Nabídla jsem postýlku od sestřenice, která ji má po dvou dětech uloženou ve sklepě. Taky jsem řekla, že jednou týdně uvařím a přinesu krabičky, ať mají v lednici něco jistého, když budou unavení. Jakmile jsme mluvili konkrétně, napětí polevilo. Začali se ptát na moji zkušenost s kočárkem, já se zeptala na jejich gynekoložku. Prostě normální rozhovor.
Když odešli, zůstala jsem chvíli sedět u stolu a dívala se na jejich hrnky. Vzala jsem do ruky mobil a znovu si zvětšila tu fotku. Uvědomila jsem si, že mě rozhodila hlavně tím, že mi připomněla staré strachy a pocit, že budu zase sama na všechno. Nebyla to špatná zpráva. Byla to dobrá zpráva, jen mě zastihla v práci mezi e-maily. Napsala jsem synovi jednoduchou zprávu bez dodatků: „Gratuluju. Jsem s vámi. V neděli oběd?“ Odpověď přišla hned: „Jasně, babi.“ Byla v tom lehkost a malý vtípek, který mě uklidnil. Zavřela jsem oči a poprvé za ten den jsem se doopravdy usmála.
