Článek
Bylo ráno, drobně pršelo a já doháněla pár minut, které mi utekly v dceřiných jeslích. V jeslích bylo plno, někdo hledal gumáky, někdo řešil slzičky a já měla v hlavě první schůzku. V autě zapnu ofuk na sklo, aby se nezamlžovalo, a vyrazím obvyklou trasou kolem obchodního centra. Blížím se ke dvoupruhovému kruháči, kde to v dešti bývá nepřehledné. V tom mi dojde, že potřebuju hned první výjezd doprava, ale jedu v levém pruhu. Hlavou mi projede, že brzdit v levém pruhu u nájezdu je nejhorší, tak nehledám zkratky. Nahmatám páčku, zapnu pravý blinkr a dám jasně najevo, že se chci zařadit do pravého ještě před vjezdem. Sundám nohu z plynu, držím klid a hledám mezeru.
Nečekané gesto od BMW mě pustilo v klidu
V pravém zrcátku se objeví černé BMW. Automaticky čekám, že přidá a zavře mi mezeru, protože to tak často bývá. V duchu si už chystám náhradní plán: udělám celý okruh a vyjedu na druhý pokus. Místo toho vidím, jak mírně ubere, nechá přede mnou prostor a krátce blikne dálkovými. Jasné gesto: můžeš jet. Neváhám a v klidu přejedu do pravého pruhu. Uleví se mi, dýchá se mi normálně. Nechci zdržovat ani riskovat, jen projet bez zbytečného stresu. To malé gesto mě uklidní a zase si srovnám tempo.
Vjíždíme na kruháč a já hned znovu přibrzdím, protože přes výjezd vede přejezd pro cyklisty a na něm jede chlapík, který má přednost. Tady bývá pár vteřin, kdy si všichni dáváme najevo, kdo co udělá. Hlídám si výjezd, koukám za rameno a do zrcátka. BMW za mnou drží rozestup, žádné troubení ani vyblikávání, jen si taky zapíná pravý blinkr. Vidím, že bude vyjíždět po mně, a dává mi tím čas, abych bez nervů počkala na volno. Jakmile je volno, vyjedu plynule z kruháče. V zrcátku krátce zvednu ruku na poděkování. Nic velkého, jen potvrzení, že jsem to gesto viděla a vážím si ho.
Ohleduplnost se šíří: přechod i poděkování
Hned za kruháčem je přechod. Na kraji stojí paní s kočárkem a čeká, jestli ji někdo pustí. Zastavím včas, aby bylo jasné, že může. V hlavě mi bleskne, že tím brzdím i auto za sebou, a na půl vteřiny čekám netrpělivý klakson. Nic. V zrcátku vidím, že BMW brzdí plynule a drží odstup. Nedojíždí blízko, není nervózní. Paní s kočárkem přejde v klidu, krátce kývne a já mám pocit, že to funguje. Dám znovu pravý blinkr, protože hned za přechodem se pruhy sbíhají a já chci, aby bylo jasné, kam jedu. Cítím, jak mi klesá tep, a říkám si, že to jde i takhle normálně.
Za výjezdem se silnice rozšiřuje do dvou pruhů a na další křižovatce naskočí červená. Zastavíme vedle sebe. V té chvíli nechci poděkování schovat jen do mávnutí přes zadní okno. Stáhnu okénko, otočím se a kývnu směrem k němu, ruku zvednu o trochu výš než předtím. „Díky,“ řeknu nahlas, i když mě neslyší. Usměje se, ukáže palec a hned si hlídá semafor. Všechno trvá pár vteřin. Rozsvítí se zelená a jedem. V hlavě mi dojde jednoduchá věc: dala jsem včas znamení, on ho vzal v potaz a proto to šlo hladce. Není to složité, jen to občas zapomínám udělat dřív, než je pozdě.
Zbytek cesty jedu klidněji. Zpomalím o chlup dřív, dávám znamení dřív, protože vím, že to ostatním usnadňuje reakci. Všímám si, že i ostatní reagují klidněji, když je zřejmé, co udělám. Nehraju si na mistra a najednou to jde i v dešti plynuleji. Na parkoviště u práce dorazím o pár minut později, ale bez napětí v ramenou a bez toho, abych se musela ve výtahu zklidňovat. V hlavě si odškrtnu jeden vlastní předsudek, který jsem si nosila spíš ze zvyku než z osobní zkušenosti. Vtipy o řidičích BMW si od té chvíle nechávám pro sebe. Až příště někoho uvidím v zrcátku, dám mu včas vědět, co chci udělat, a budu počítat s tím, že mi třeba taky uvolní místo. To dnešní ráno mi ukázalo, jak chci po městě jezdit.
