Článek
Bydlíme s přítelem v paneláku, ložnice má okno do vnitrobloku přímo proti jinému domu. V létě tam máme většinou otevřeno, jen zatažené záclony, protože je vedro a já se tam převlékám. Je to takový náš klidný kout, žádná ulice, jen další baráky a balkony. Jednou večer si v ložnici něco skládám a koutkem oka zahlédnu, že v protějším okně někdo stojí. Chlap, opřený o rám, a dívá se směrem k nám. Chvíli čekám, že se pohne, zhasne, cokoli, ale on tam prostě stojí. Říkám si, že to možná jen moc řeším, že třeba kouká do blba nebo telefonuje, a zkusím to vypustit z hlavy.
Když „náhoda“ začne mít až moc jasný směr
Jenže v dalších dnech si všímám, že se to opakuje. Hlavně večer, když v ložnici rozsvítíme. Já jsem za záclonou, ale vidím svůj vlastní stín na látce a dojde mi, že když projdu kolem okna, musí to být z protějšího domu taky vidět. A jako na potvoru, pokaždé když jdu k posteli nebo ke skříni, on tam nějak „náhodou“ je. Nečučí přímo do skla, ale ten směr je jasný. Začínám se ve vlastní ložnici cítit trapně. Instinktivně se držím dál od okna, krčím se u skříně, převlékám se rychleji. Štve mě to. Večer to řeknu příteli, ten pokrčí rameny, že lidi jsou divní, a poradí mi, ať prostě zatáhnu víc záclonu a neřeším to.
Tak záclonu zatáhnu na maximum, ale uvědomím si, že když je v pokoji světlo a venku tma, tak přes to jde stejně leccos vidět. Pár večerů kvůli tomu radši ani nesvítím a chodím se převlékat do koupelny. Tam sice mám klid, ale připadám si kvůli nějakému cizímu chlapovi ve vlastním bytě jako host. Sedím jednou večer na posteli ve tmě a říkám si, že tohle je fakt absurdní. Začínám být víc naštvaná než nervózní. Proč bych se měla omezovat já? Jestli tam fakt čumí schválně, asi by nebylo špatné mít něco, čím si potvrdím, že si to nevymýšlím.
Video jako trumf a setkání zblízka
Jednoho večera si sednu na kraj postele s mobilem v ruce a čekám, až se rozsvítí u něj. Trochu odtáhnu záclonu, jen škvírka, a nenápadně přes ni natočím krátké video. Je na něm vidět jeho okno, ono tmavé pozadí a on, jak tam prostě stojí a dívá se směrem k nám. Připadám si u toho trochu jako špion, ale zároveň mě to uklidní. Nejsem hysterická, fakt tam je. Video uložím a nechám to zatím být. Druhý den ho úplnou náhodou potkám před domem. Nese tašku, já jdu z práce, a jak mi dojde, že je to on, srdce mi poskočí až do krku. Normálně bych dělala, že nic, ale vzpomenu si na to video a řeknu si, že mám v ruce aspoň nějaký trumf.
Zhluboka se nadechnu a slušně ho oslovím. Řeknu mu, že by mi nevadilo, kdyby si chodil kouřit k oknu, ale ať na mě večer nekouká do ložnice. Vidím, jak okamžitě zrudne a začne blekotat, že on vůbec neví, o čem mluvím, že jen stojí u okna a kouří. Na vteřinu mi hlavou proběhne, jestli jsem to nepřehnala, jestli si to fakt jen nevykládám po svém. Jenže pak vytáhnu mobil, otevřu náhled videa a ukážu mu zmražený záběr, kde je jeho silueta u okna úplně jasně. Nehrnu na něj žádné výhrůžky, jen klidně řeknu, že nikam nic posílat nechci, ale jestli to nepřestane, klidně to pošlu třeba na správu domu. On jen kývne, něco nesrozumitelně zamumlá a rychle zmizí po schodech nahoru.
Poslední gesto u okna a ticho po sousedovi
Večer ve mně pořád zůstává takové napětí, jako bych to potřebovala nějak uzavřít. Chci, aby mu došlo, že si na mě nebude dělat kukátko, jak se mu zachce. Rozsvítím v ložnici světlo a tentokrát si tam normálně stoupnu. Žádné krčení se u skříně. Odtáhnu záclonu dokořán a chvíli počkám. On se v tom svém okně opravdu objeví, jen na chvíli, jako by kontroloval situaci. Vytáhnu mobil a úplně okatě si ho přes sklo vyfotím. Nic zajímavého, jen jeho u okna. Pak mu prostě zamávám a nahlas pro sebe řeknu něco ve smyslu, že materiálu je dost. Neřvu, jen to řeknu tak, aby mě bylo u nás slyšet. Vidím, jak ustoupí od okna a během minuty má zatažené rolety.
Od té doby už ho u tom okně nevídám. Když se občas potkáme venku, dělá, že mě nezná. Otočí hlavu, přejde na druhou stranu chodníku, nebo se začne přehrabovat v tašce. Mně se uleví, i když ve mně zůstane takový zvláštní pocit trapnosti z celé situace. Nejen z něj, ale i ze sebe, že jsem musela vytahovat mobil a hrát si na policajta, abych si doma připadala normálně. Zároveň si uvědomím, že jsem mu vlastně ukázala něco úplně jiného, než v co možná doufal. Neviděl „stín za záclonou“, ale ženskou, která si nenechá líbit, že ji někdo potají sleduje. Záclony si večer stejně radši zatahuju, ale ten rozdíl je v tom, že už u toho nemám pocit, že se musím schovávat. Spíš mám pocit, že jsem si svoje místo v tom bytě tak nějak znovu vybojovala.
