Článek
Každou neděli jsme s partnerem jezdili k rodičům na večeři. Byl to takový náš malý rituál, který jsem bral skoro jako kotvu týdne. Věděl jsem, že se tam prostě na chvíli zastavíme, probereme, co se dělo v práci, co je nového u příbuzných, jestli se sousedi zase kvůli něčemu nepohádali na chodbě. Byla to obyčejná rodinná setkání, kde sice občas probleskla nějaká narážka na to, co se děje ve světě, ale většinou to skončilo u toho, že si někdo postěžoval na počasí nebo na drahé potraviny. Po posledních volbách se ale najednou začalo mluvit o politice víc a víc. Táta při jídle častěji zmiňoval, co slyšel ve zprávách nebo četl na internetu, a já to zpočátku bral jako rozšíření běžných rozhovorů, nic výjimečného.
Kdy se z běžných narážek stane první velká hádka
To se změnilo ve chvíli, kdy přišla první opravdu ošklivá hádka. Strhla se kolem toho, jak „ti nahoře“ vedou zemi a co s tím mají společného migranti. Táta a bratr to viděli úplně jinak než já. Snažil jsem se nejdřív mlčet, jen tak poslouchat, ale v jednu chvíli jsem měl pocit, že už to prostě nejde. Nedokázal jsem tam sedět, přikyvovat a dělat, že s tím souhlasím, když mi to přišlo úplně mimo realitu. Začal jsem jim oponovat, nejdřív docela klidně, ale postupně jsem byl čím dál víc vytočený. Nešlo jen o názory, spíš jsem měl pocit, že mluví o lidech jako o věcech. Hádka skončila tím, že táta bouchnul příborem o stůl, máma úplně zmlkla a atmosféra u stolu byla tak hustá, že se nedalo ani dojíst. S partnerem jsme odjeli dřív, já celý rozklepaný, s rozjetými myšlenkami a pocitem, že se něco zlomilo.
Další týdny se to začalo opakovat. Skoro každá večeře se dřív nebo později zvrhla v debatu o politice. Vždycky to začalo nenápadně – někdo zmínil, co viděl v televizi, nebo položil noviny na stůl. Chvilku se o tom mluvilo věcně, ale pak to pokaždé nějak sklouzlo k tomu, kdo má pravdu, kdo je naivní a kdo je zmanipulovaný. Bylo znát, že se nás to všech dotýká osobně, a najednou to nebylo jen o tom, jaký máme názor na vládu, ale jaký názor máme jeden na druhého. Domů jsem jezdil psychicky vyčerpaný, jako bych byl po nějakém náročném jednání. Partner mi cestou řekl, že už tam takhle nechce jezdit, že je mu u toho fyzicky nepříjemně. Začal jsem si všímat, že se na neděli netěším, ale spíš ji počítám v kalendáři s lehkým napětím. Zároveň jsem nechtěl mámu zklamat tím, že prostě přestaneme jezdit, protože jsem viděl, kolik si s těmi večeřemi dává práce.
Když do rodinného stolu vstoupí ego a stud
Jednu neděli to ale bouchlo úplně nejvíc. Táta začal mluvit o „dnešní rozmazlené mladé generaci“ a já to vzal jako přímý útok na sebe. V tu chvíli mi vyletěl tep, přestal jsem uvažovat s odstupem a šlo to rovnou přes ego. Ztratil jsem nervy, zvedl hlas a řekl mu, že je zaslepený a že nemá ponětí, jak dneska svět funguje. Jakmile to ze mě vypadlo, u stolu nastalo úplné ticho. Máma začala sbírat talíře, aby něco dělala, a měla slzy v očích. Nikdo nevěděl, jak pokračovat, tak jsme se s partnerem prostě zvedli a odjeli dřív, než by situace ještě víc eskalovala. V autě jsem se střídal mezi vztekem a studem. Část mě byla pořád přesvědčená, že jsem měl pravdu, ale zároveň jsem cítil, že jsem zašel moc daleko a že jsem tátovi ublížil.
Pár dní jsem pak v hlavě pořád dokola přehrával, co se stalo. Vracel jsem se k jednotlivým momentům, k tomu, kde jsem mohl ještě mlčet, kde jsem mohl zvolit jiná slova, a k tomu, že to vlastně nikomu nic nepřineslo. Uvědomoval jsem si, že takhle to dál nejde, ale byl jsem zaseklý mezi tím, že nechci ustupovat ze svých hodnot, a zároveň nechci pokaždé odjíždět domů rozbitý. Pak mi zavolala máma. Bavili jsme se o běžných věcech, ale mezi řečí zmínila, že je z těch hádek úplně unavená, že kvůli nim špatně spí a že se nedělních večeří začíná sama bát. V tu chvíli mi došlo, že v tom nejsem sám a že tím netrápíme jen sebe, ale hlavně ji. Měl jsem pocit, že jí ty naše politické bitvy berou něco, na čem jí hodně záleželo. Tak jsem jí navrhl, jestli by nešlo zkusit jednoduché pravidlo: u jídla se o politice prostě nebavíme.
Pravidlo bez politiky a pomalé zklidnění stolu
Na další večeři jsem jel s rozhodnutím, že to zkusím otevřít i před tátou a bratrem, ale žaludek jsem měl stažený. Hned na začátku, ještě než se stihla rozjet klasická konverzace, jsem řekl, že bych byl rád, kdybychom si aspoň u stolu dali pauzu od politiky, protože mě ty hádky fakt ničí. Nešlo mi o výhru, spíš o to vůbec tam moct v klidu sedět. Táta protočil oči, bratr si neodpustil poznámku, že to stejně nevydržíme, ale máma se mě zastala a řekla, že by jí to taky pomohlo. Tím se to trochu uklidnilo. Nakonec jsme se na tom tak napůl shodli – nikdo z toho nebyl nadšený, nebylo to velké usmíření, ale zaznělo, že to zkusíme.
První večeře bez politiky byla dost křečovitá. Občas někdo nadhodil něco, co bylo na hraně, třeba nějakou obecnou stížnost, a já cítil, jak se mi okamžitě zvedá adrenalin. Měl jsem nutkání se do toho pustit, něco doplnit nebo opravit, ale zároveň jsem měl v hlavě obraz posledních hádek. Většinou jsem radši rychle změnil téma, občas skoro násilně, jen abych zabránil tomu, aby se to zvrhlo. Postupně to začalo být snazší. Lidi se zase víc ptali na práci, na zdraví, na běžné věci. Nebylo to jako dřív, necítil jsem už tu bezstarostnost, protože vím, že ty rozdíly v názorech mezi námi pořád visí ve vzduchu. Ale aspoň máme šanci spolu sedět u jednoho stolu a dojíst večeři, aniž by každé setkání končilo tím, že odjíždíme domů s pocitem, že jsme proti sobě.
