Článek
Sedím večer v dodávce na parkovišti u malé přehrady, děti už funí na svých palandách a partner venku u zadních dveří myje nádobí v lavoru. Všude je ticho, jen občas projede auto. Vezmu do ruky telefon a podívám se na fotku, kterou jsem ten den dala na sociální sítě – děti u moře, mokré vlasy, písek u pusy. Pod ní přibyly nové komentáře. Dvě zprávy jsou hodně ostré, lidé v nich píšou, že jsme nezodpovědní rodiče, že hazardujeme s dětmi, že by nám je měli vzít. Najednou se mi sevře žaludek. Sedím v tom malém prostoru naší dodávky, mám před sebou vodu za oknem, ale místo abych se na ni dívala, čtu ty věty pořád dokola a cítím, jak mě to rozhodí.
Jak jsme vyměnili byt za dodávku
V hlavě se mi vybaví celý náš příběh. Před pár lety jsme žili v normálním dvoupokojovém bytě, ráno fofr do školy, do školky, do práce, odpoledne rychle nákup, kroužky, úkoly. Večer jsme padali na gauč a měli pocit, že jsme sice všichni spolu, ale vlastně se míjíme. Dlouho jsme si jen tak nahlas říkali, že bychom chtěli víc času, míň honění. Když pak partner dostal možnost dělat práci na dálku a mně skončila smlouva, místo abych hned hledala další, sedli jsme si nad rozpočtem. Po večerech jsme počítali, škrtali, vraceli se k tomu. Nakonec nám vyšlo, že rok na cestách bychom finančně zvládli, kdybychom se uskromnili. Nedali jsme si žádné velké sliby, žádné „navždycky“. Řekli jsme si prostě: zkusíme to rok a uvidíme. I kvůli dětem, i kvůli sobě.
Rána v dodávce jsou úplně obyčejná, rozhodně ne instagramová. Děti se hádají o zubní pastu, někdo má ponožku v umyvadle, někdo chce kakao a někdo cereálie. Já stojím ve dveřích a hlídám, aby nikdo nevyběhl bosky na štěrk, protože už jsem párkrát sundávala třísky z chodidel. Po snídani vytahujeme učebnice a sešity. Máme domluvený individuální plán se školou, učitelky vědí, kde jsme, a jednou až dvakrát do roka se vracíme na přezkoušení. Partner si sedá s notebookem na skládací židličku, nasazuje sluchátka a jede svoje porady a maily. Já s dětmi dělám češtinu a matiku. Není to žádná romantika, někdy je to přesně stejně únavné jako doma u stolu. Ale snažíme se držet rytmus, aby měli jasno, kdy je „škola“ a kdy volno. Teprve pak jdeme „cestovat“ – na výlet, k vodě, do města. V praxi to často znamená obyčejné odpoledne venku, jen se nám mění kulisy.
Když cizí názory řežou pod kůži
Přesto mě ty naštvané zprávy z internetu dokážou rozhodit. Hlavně ty, kde někdo píše, že dětem bereme „normální dětství“ a že si jednou budou stěžovat. Večer o tom mluvím s partnerem, když děti usnou. Ukazuju mu konkrétní komentáře, čtu mu je nahlas. On má tendenci mávnout rukou a říct, že ti lidi nevidí, jak naše dny vypadají doopravdy, že promítají svoje strachy a představy. Má pravdu, ale já někde uvnitř slyším hlas svojí mámy. Ta se o nás bojí podobně, jen to říká mírněji. „Hlavně ať jste v bezpečí… a ty školy, no nevím,“ opakuje pokaždé po telefonu. Sedím pak v té dodávce, poslouchám její věty, čtu cizí komentáře a musím si znovu a znovu v sobě seřadit, proč to celé děláme a co sledujeme.
Na cestách přitom často potkáváme lidi, kteří reagují úplně jinak než anonymní komentáře. V jednom kempu u jezera si k nám přisedl starší pár. Dívali se na děti, jak si venku hrají, a paní se mě po chvíli zeptala, jestli „nemají být ve škole“. Nebylo v tom nic útočného, spíš opravdová zvědavost. Vysvětlovala jsem jí, jak máme domluvený individuální plán, kdy se vracíme na přezkoušení, že chodíme na pravidelné kontroly k doktorům a že děti nejsou celé dny jen s námi dvěma. Že mají vrstevníky v kempech, na hřištích, u kamarádů, které jsme si po cestě našli. Viděla jsem, jak se jim během hovoru mění výrazy. Ta paní nakonec řekla, že by na to sama neměla odvahu, ale že nám to trochu závidí. Ne kvůli cestování samotnému, spíš kvůli tomu času spolu.
Strach o děti a hledání jistoty
Jeden obzvlášť tvrdý mail mě ale zasáhl přímo v tom, čeho se sama občas potichu bojím. Psala žena, že by nás prý měla řešit sociálka, že děti žijí v nestabilitě a že je určitě zanedbáváme. Psala přesně to, čeho se sama občas potichu bojím, když se v noci budím a přemýšlím, jestli to všechno dává smysl. Místo abych ji rovnou zablokovala, sedla jsem si a napsala jí dlouhou odpověď. Popsala jsem jí náš denní režim, jak máme vyřešené bezpečnostní pásy, sedačky, lékárničku, jak hlídáme pravidelné prohlídky u doktorů, jak komunikujeme se školou. Napsala jsem i to, že kdybych cítila, že dětem to neprospívá, tak se prostě vrátíme. Nepřišlo mi, že se obhajuju jí, spíš jsem měla pocit, že si to všechno potřebuju ujasnit před sebou. Po pár dnech mi od ní přišla krátká, překvapivě slušná odpověď. Napsala, že mě sice pořád nechápe, ale přeje nám, ať jsme v pořádku. Ulevilo se mi víc, než bych čekala.
O pár dní později zase večer sedím v dodávce. Telefon mám vedle sebe, občas mi blikne nějaká notifikace, ale už nemám nutkání pročítat všechno do detailu. Dívám se na naše děti, jak v tom malém prostoru klidně spí, každý má svůj kout, svoje plyšáky, svoje drobné rituály. Dochází mi, že pro mě největší „odpovědnost“ není mít třípokojový byt a hypotéku, ale opravdu s nimi být a znát je. Vědět, co řeší, čeho se bojí, co je těší. I když to znamená žít jinak, než je zvykem v našem okolí. Strach lidí kolem nějak chápu, sama jsem ho měla, než jsme vyjeli. Jenže teď den po dni vidím, co nám tahle cesta dává. A tak si říkám, že kdo nás chce dál považovat za hazardéry, bude. S tím asi nic neudělám. Potřebuju hlavně vědět, že před sebou obstojím já a moje děti – tady v té bílé dodávce i kdekoli jinde.
