Článek
V 6:10 zvoní budík a my jsme vzhůru všichni najednou. Děti se odkutálí ze dvou matrací vedle skříně, já se zvedám z rozkládacího gauče. Všechno je to jeden prostor – obývák, kuchyň a ložnice v jednom. Dám vodu na čaj a krájím rohlíky. V hlavě si opakuju jeden úkol: udržet ráno v klidu. Ať se nikdo nepohádá o kartáček, ať najdeme obě ponožky, ať batoh se svačinou nezůstane v chodbě, která tu není. Kontroluju tašku do školy, bundy visí na židli, přezůvky naštěstí včera nezůstaly ve škole. Konvice se ohřívá a já se snažím dýchat a držet tempo, které je pro všechny snesitelné.
Jedna věta, která změní celé ráno
Syn si mezitím přerovnává sešity na malém stolku v kuchyňském koutě. Konvice stojí hned vedle, lžičky cinkají o hrnky. „Mami, kdy budu mít svůj pokoj?“ zeptá se. Řekne to úplně klidně, spíš jako nápad, ne výtku. Dodá, že kluci ve škole mají stůl, kde jim nikdo nic neuklidí. V tu chvíli se mi sevře žaludek. Stačí ta věta a já vím, že se mě to dotklo víc, než jsem čekala. Mám na jazyku odpověď, ale nevím, jakou. Nechci mu říkat, že to nejde. Nechci mu slibovat nic, co nemusí vyjít. Cítím, jak mě v očích pálí slzy, a nechci, aby to viděl.
Jdu na chvilku do koupelny a pouštím vodu. Potřebuju dvě minuty. Ne proto, že bych se zhroutila, ale abych se srovnala a nevysypala na něj svoje starosti. Zaklepe. „Mami, jsi v pořádku?“ Přikývnu a řeknu, že to bude za chvilku. Opláchnu si obličej, otřu se ručníkem a vyjdu ven. „Není to tvoje chyba,“ řeknu hned. „Jen mě to dojalo. Je to těžké a občas mě to přepadne.“ Vidím, jak se na mě dívá, jestli tomu rozumíme oba. Přidám: „To, co říkáš, dává smysl. Zkusíme s tím něco udělat tak, jak to půjde.“ Kývne a začne šťourat do rohlíku. Jsme v tom spolu. Aspoň to tak zní a tak to chci.
Z nápadu na rohu vzniká vlastní koutek
Sedneme si na kraj rozloženého gauče. Ptám se ho, co mu na „vlastním pokoji“ chybí nejvíc. Nechci hádat, chci to slyšet. Řekne, že by chtěl místo, kde může nechat rozestavěnou stavebnici, a kde mu mladší ségra nevezme pastelky. Žádná velká věda, žádné skříně, o kterých by snil. Spíš kousek prostoru, kterému bude říkat svoje. Dívám se kolem a napadne mě, že u okna máme roh, kam teď jen odkládáme věci. Není to zázrak, ale je prázdný. Řeknu mu, že z toho můžeme udělat jeho koutek. Stůl, malá polička, třeba nějaký závěs. Zvládneme to bez velkých peněz, když to vymyslíme chytře a požádáme o pomoc. „Fakt?“ zeptá se. „Fakt,“ řeknu.
Ještě před odchodem do školy a školky začneme. Jen poodsuneme stůl, který byl doteď přiražený ke zdi. Přisuneme k rohu nízký regál a vyznačíme koutek kobercem, který se jinam nehodil. Závěs necháme na večer, to je práce v klidu. Dcera se okamžitě dožaduje účasti, stojí vedle a natahuje ruce. Dám jí plastovou krabičku a řeknu, že tohle je její krabička na věci, které chce mít hned po ruce. Taky „vlastní“. V bytě se nic nezvětšilo, ale najednou je jasnější, co kam patří. Syn do rohu postaví svůj penál a krabičku se stavebnicí. Podívá se na mě a usměje se. „Je to skoro pokoj,“ řekne. Cítím úlevu. Není to všechno, ale je to něco.
Sousedská výpomoc a klid v několika krocích
Když zavřeme dveře a běžíme na tramvaj, vytahuju mobil. V sousedské skupině se ptám, jestli někdo neodkládá malý stolek nebo paraván. Píšu to věcně: koutek pro školáka do rohu, klidně i opotřebovaný stolek nebo paraván, vyzvednu osobně. V poznámkách si zakládám seznam: změřit roh, sehnat háčky, večer to doladit, najít látku na závěs. Přidávám i připomínku: zítra se zeptat kolegyně, jestli nemá doma volnou lampičku. Tramvaj přijíždí, děti nastupují první, já za nimi. Nemám vyřešené bydlení, tohle na tom nic nemění. Ale přestávám mít pocit, že jsem to vzdala.
Stojím v přeplněné tramvaji, děti se drží tyče a povídají si o paní učitelce. Ještě před chvílí jsem cítila stud, teď cítím klid. Ne velký, ale opravdový. Vím, co dnes večer uděláme, a vím, co ještě shánět. A když si znovu vzpomenu na jeho otázku, nepanikařím. Odpověď sice nemám, ale mám konkrétní kroky. Když dojedeme na naši zastávku, přehodím mu batoh na záda. „Pokračujeme po škole,“ řeknu. „Dobře,“ odpoví. A to mi dnes stačí.
