Článek
Byla neděle odpoledne, doma jsem doháněla úklid a ona v kuchyni dokončovala polévku. Ticho přerušilo jen cinknutí jejího telefonu na stole. Podívala jsem se tím směrem a na displeji svítilo jméno jejího bývalého. Bez zaváhání mobil otočila displejem dolů a stáhlo se mi břicho. Neřekla jsem nic, nechtěla jsem kvůli jednomu upozornění začínat hádku. Držela jsem to v sobě a nevěděla jsem, co s tím. Uklízela jsem dál, ale byla jsem napjatá a koutkem oka sledovala, jestli na telefon zase sahá.
Sešit, cizí oči a první otázky
Když dovařila a šla do sprchy, přesunula jsem se ke skříni a začala vytahovat zimní věci. Z horní police jsem brala krabici s papíry a zpod víka mi vyklouzl tenký sešit. Dopadl otevřený na koberec a přede mnou zůstala stránka s daty a krátkými odrážkami. Stačilo pár řádků: stručné popisy našich hádek a v uvozovkách poznámky s iniciálami jejího bývalého. Došlo mi, že některé věci, které jsme řešily jen mezi sebou, jsou zaznamenané i jinde a v jiné podobě. Cítila jsem stud i vztek. Sešit jsem hned zavřela a vrátila ho do krabice. Chtěla jsem mít ten moment za sebou.
Vrátila jsem ho přesně tam, odkud vypadl. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit, než si spolu promluvíme. Když se vrátila z koupelny, uvařily jsme si čaj a sedly si ke stolu. Začala jsem opatrně. Řekla jsem, že jsem na telefonu viděla jméno jejího bývalého, a zeptala se, jestli si ještě píšou a o čem. Odpověděla, že si občas napíšou kvůli praktickým záležitostem, vrácení věcí, společným známým, nějakým restům, a že je to nevinné. Nešlo mi to přejít. Řekla jsem, že se v tom necítím dobře a že potřebuju vědět, kde jsou hranice.
Hranice, které už nepůjde přehlédnout
Nakonec jsem řekla i to se sešitem: při úklidu mi spadl z krabice a já uviděla pár řádků. Okamžitě vyjela, že lezu do jejích věcí. Přiznala jsem, že jsem neměla číst a že mě zaskočilo, co v tom je. Vysvětlila, že si to píše kvůli terapii, aby měla záznamy, a že od bývalého někdy požádá o pohled zvenčí, protože se dlouho znají a zůstali v kontaktu. Seděla jsem a poslouchala, ale věděla jsem, že je to pro mě přes čáru. Připadalo mi nepřijatelné, že se někdo třetí dívá na naše hádky a hodnotí je zvenku. Měla jsem pocit, že mě posuzuje cizí člověk.
Řekla jsem naplno, co potřebuju: aby o našich hádkách nepsala bývalému a aby podobné věci řešila se mnou nebo s odbornicí. Chvíli mlčela. Pak kývla a uznala, že to pro mě musí být nepříjemné. Řekla, že mu napíše, a že to chce řešit mezi námi. Dodala, že si sešit nechá jen pro sebe, bez cizích komentářů, a že to probere na terapii, kde je to bezpečné. Nabídla jsem, že můžeme zkusit jednu konzultaci u párové terapeutky. Souhlasila bez odporu, unaveně, ale upřímně.
Po rozhovoru si vzala telefon a rovnou mu poslala krátkou zprávu. Já si vzala bundu a šla se projít. Myslela jsem na dvě věci: překročila jsem její soukromí a zároveň jsem cítila úlevu, že jsme to pojmenovaly. Dohodly jsme se, že se k tomu příští neděli vrátíme a zhodnotíme, jak to funguje a jestli potřebujeme něco upravit. Nečekám, že se tím všechno spraví ze dne na den. Odcházela jsem klidnější a s vědomím, že jsme se dohodly na konkrétních krocích. A že chci sledovat, jak se v tom cítím.
