Článek
Po štědrovečerní večeři se přesouváme do obýváku, jako každý rok u rodičů. Talíře jsou odnesené; na stole zůstávají hrnky a konvice s čajem. Máma ještě sahá po ubrouscích, aby bylo aspoň naoko uklizeno. Jsou to první Vánoce bez babičky. Vždycky začínala první koledou, nikdo se nemusel domlouvat, prostě se nadechla a my se přidali. Teď je její křeslo volné a já už cestou pro hrnky cítím, že se mi do zpívání nechce. Mám sevřené hrdlo. Radši bych byla potichu a jen poslouchala ostatní. Sednu si blíž ke stromečku, trochu stranou, abych na sebe nestrhávala pozornost, a podívám se do větví. Vezmu hrnek do dlaní, zahřeje mě. Dýchám pomalu a čekám, jak to dneska půjde, bez ní a zároveň s ní v hlavě.
Kdo začne první koledou, když chybí hlas
Máma rozdá zpěvníky a zastaví se u mě pohledem, takovým tím vyčkávavým. Jako by se ptala, jestli to vezmu letos já, protože mám silnější hlas a umím srovnat začátek. Dojde mi to pozdě, až ve chvíli, kdy cítím, jak mi hrdlo úplně tuhne. Zvednu se pro konvici a začnu nalévat, jedno po druhém, pomalu, abych získala chvilku navíc. „Cukr? Citron?“ ptám se, i když všichni pijí stejně jako vždycky. Přesouvám podšálky, rovnáme si každý svůj malý prostor, jako bychom tím prodlužovali čas před první notou. Táta to pochopí po svém a nahlas začne první sloku. Uleví se mi. Zůstanu stát u hrnků a dělám, že hlídám, komu se má dolít. Slyším slova, znám je nazpaměť, ale pusu nechávám zavřenou. Dává mi smysl být chvilku užitečná jinak než zpěvem, v otáčení stránek a dolévání čaje.
Brácha vytáhne kytaru, párkrát přeladí a posune si popruh přes rameno. Neteř si sedne vedle něj na koberec, přisune se blíž a chytá se refrénů nahlas a natěšeně, tohle má na Vánocích nejradši. Taky si otevřu zpěvník, očima sleduju řádky, ale pusu jen otevírám beze zvuku, slova jen naznačuju. Ruce si zaměstnám narovnáváním ozdob na dolních větvích a posouváním háčků, abych měla co dělat a nerozbrečela se. V očích to štípe, stačí jedno slovo, které měla babička ráda. Připadám si trapně, že mi to nejde, a současně vím, že je to normální. Mezi slokami se ke mně táta nakloní a tiše se zeptá: „Je všechno v pořádku?“ Přikývnu. Nechci to rozebírat. Položí mi na chvilku ruku mezi lopatky a zase ji stáhne. Stačí to. Jen si o něj na vteřinu opřu rameno, aby věděl, že jsem tady, jen teď nemám hlas.
Když je lepší poslouchat a držet stránku
Najdu si vhodný okamžik a řeknu potichu, že dneska bych raději poslouchala, že mi nějak chybí hlas. Je to jednoduchá věta, ale pro mě je v ní hodně. Nechci kazit atmosféru, proto mluvím normálně, bez velkých pauz a vysvětlování. Máma kývne, otočí list ve zpěvníku a navrhne pomalejší koledy, ať je to pohodovější. „Ať se dneska nikam neženeme,“ dodá. Brácha ztlumí hraní, dá kapodastr výš, zvuk zjemní a přestane pobízet, aby se přidával kdokoliv další. Dám hrnek na stůl a opřu se do opěradla. Dýchám zhluboka a počítám nádechy. Tělo se postupně uvolňuje a já si dovoluju být jen posluchač. S těmi pomalejšími melodiemi si vybavím babiččiny ruce, jak držely sešit u kraje. Není to nápor, spíš tichá připomínka, která mi pomáhá zůstat v klidu.
Po chvíli ke mně přicupitá neteř se zpěvníkem. „Podržíš mi stránku?“ zašeptá, jako by tušila, že mi to takhle půjde líp. Vezmu si od ní sešit, palcem přitlačím okraj, aby se nezavíral, a šeptem napovídám začátky veršů, aniž bych zpívala nahlas. Dává pozor a prstem si hlídá řádek, soustředí se, a mně to uklidňuje. „Jsi smutná po babičce?“ zeptá se mezi slokami, velmi přímo. Přikývnu. „Tak zpívej i za ni,“ navrhnu a usměju se na ni, aby věděla, že mě ta otázka neuráží. Kývne, zhluboka se nadechne a refrén vytáhne, jak nejlíp umí. Podrží tón a ohlédne se, jestli ji slyšíme. A já se přistihnu, že si s nimi potichu broukám, sotva slyšitelně, spíš jen naznačuju slova. Nejde o výkon. Jen o to, že s nimi jsem, i když jinak než jindy.
Skončíme o něco dřív než obvykle, nikdo se nepokouší přidávat další písničky. Některé jsme přeskočili, nikomu to nevadí. Táta do čaje dolije trochu rumu na zahřátí, přinese lžičky a rozdá hrnky. Připijeme na babičku, krátce a bez proslovů. V obýváku je ticho, spíš klidné než trapné, slyšíme jen praskání svíčky. Nikdo nic nerozebírá, není co rozřešit. Máma řekne, že tradice se může každý rok trochu změnit a že je to v pořádku. Je to jednoduchá věta, ale tím mi dává povolení. Přikývnu a cítím, jak mi povolí žaludek. Letos jsem potřebovala být potichu a rodina to unesla, aniž bych se cítila provinile. Vím, že příště třeba zase zazpívám nahlas. Dneska mi stačilo být s nimi, držet stránku, dolévat čaj a smířit se s tím, že si všechno neřekneme.
