Článek
V pozdním odpoledni jsem seděla v malé kavárně a čekala na schůzku. Než jsem si objednala, šla jsem si umýt ruce. Prstýnek po babičce si před mytím sundávám automaticky. Položila jsem ho na papírový ručník na poličce u umyvadla. Zazvonil mi telefon, zvedla jsem ho a vyběhla ven, abych se slyšela lépe. Hovor se protáhl; stála jsem před kavárnou, pak jsem se vrátila ke stolu a pokračovala v tom, kvůli čemu jsem tam původně byla. Až zhruba po půl hodině mi došlo, že prstýnek nemám. Vběhla jsem zpátky na toaletu, ale na poličce nic nebylo. Obsluha se šla podívat a prohlédla i koš. Nic. Sedla jsem si a cítila, jak mi je úzko. Byla to moje chyba a už jsem tušila, že to nebude jednoduché napravit.
Zapomenutý prstýnek, panika a marné pátrání
Ještě ten večer jsem nechala v kavárně číslo a poprosila je, aby se mi ozvali, kdyby se prstýnek objevil. Dala jsem příspěvek do místní facebookové skupiny, popsala jsem ho i s rytinou uvnitř a připojila fotku, kde ho mám na ruce. Druhý den jsem obešla dvě zastavárny a zlatnictví v okolí, ptala jsem se na tenký zlatý kroužek s iniciálami a malou hvězdičkou. Nikdo nic takového nepřinesl a nikdo o něm neslyšel. Psala jsem ještě pár dní, občas se někdo ozval s fotkou jiného prstýnku, ale nebyl to on. Po pár týdnech jsem to vzdala, protože jsem potřebovala normálně fungovat. V krabičce po babičce zůstalo prázdné místo, kam patřil, a pokaždé, když jsem ji otevřela, bylo mi to líto. Zvykla jsem si na to, že jsem přišla o věc, která pro mě má hodnotu, kterou penězi nenahradím.
Poznala jsem ho v tramvaji. Co teď?
Uplynuly dva roky. Jedno ráno v tramvaji do práce jsem si všimla na ruce ženy naproti tenké zlaté obroučky. Měla drobnou promáčklinu u lemu, přesně tam, kde ji měl i náš prstýnek. V ten moment se mi rozbušilo srdce. Věděla jsem, že rozhodne až rytina uvnitř, ale taková náhoda se nestává každý den. Nechtěla jsem tu šanci propást ani být dotěrná. Po další zastávce jsem ji slušně oslovila, představila se a vysvětlila, že mi před dvěma lety zmizel prstýnek po babičce a její vypadá úplně stejně. Nabídla jsem, že jestli bude chtít, klidně vystoupím a ukážu jí fotky. Chvíli jsem čekala, co řekne. Připadala jsem si trochu bláznivě, ale musela jsem to zkusit.
Znejistěla a prsty si instinktivně schovala, což jsem chápala. Nechtěla jsem nikoho obviňovat, šlo mi jen o ověření.Navrhla jsem, že vystoupíme a sedneme si na lavičku, abych jí ukázala, o čem mluvím. Souhlasila. Venku jsem jí v telefonu otevřela fotky, kde mám prstýnek na ruce, i detail rytiny. Zavolala jsem mámě, aby mi ještě jednou potvrdila přesné pořadí iniciál a malou hvězdičku, kterou nechal vyrýt děda. Do telefonu mi řekla přesně to, co jsem si pamatovala. Žena se nadechla a nakonec řekla, že prstýnek sundá a ať se na něj podívám já. Opatrně jsem ho otočila v prstech. Uvnitř byla kombinace, kterou jsem popsala, i ten drobný škrábanec na okraji. V tu chvíli jsem cítila velkou úlevu, ale zároveň jsem měla jasno, že musím být fér.
Blešák, domluva a návrat domů na řetízku
Řekla, že prstýnek koupila před rokem na bleším trhu u nádraží, ve stánku s bižuterií a starými věcmi. Netušila, že by mohl někomu chybět. Dala za něj pár stovek, řekla i částku. Navrhla jsem, že jí peníze hned vrátím a přidám něco na kávu za to zdržení. Chtěla si být jistá, že si nic nevymýšlím, což jsem respektovala. Společně jsme porovnaly rytinu s mým popisem v telefonu i s tím, co mi potvrdila máma. Sedělo všechno. V tu chvíli se usmála, přijala bankovku, podala mi prstýnek a řekla, ať se vrátí tam, kam patří. Poděkovala jsem jí víc než jednou. Bylo to zvláštní, neplánované setkání. Rozloučily jsme se a já jsem prstýnek schovala do kapsy, abych ho po cestě neztratila znovu.
Po práci doma jsem ho navlékla na jemný řetízek, který nosím. Řekla jsem si, že tak ho nebudu muset při mytí sundávat a riziko bude menší. Večer jsme o tom mluvily s mámou. Vyprávěla jsem jí, jak to proběhlo, a obě jsme cítily úlevu a radost, že je zpátky něco, co nám babičku připomíná. Později jsem zašla ke zlatníkovi, aby prstýnek vyčistil a lehce zmenšil, abych ho mohla občas nosit i na prstu. Jinak ho mám bezpečně na řetízku a nosím ho skoro pořád. Občas si prsty zkontroluju, jestli tam pořád je, i když vím, že na krku drží líp než na ruce.
Od té doby si dávám větší pozor. Když mi zvoní telefon v nevhodnou chvíli, nechám ho klidně zvonit nebo hovor rychle ukončím. V koupelně už nic neodkládám na poličky, které nejsou moje. U šperků volím raději jednoduchá řešení než spoléhat na náhodu. Nevrátilo mi to babičku, ale vrátilo mi to něco, co mi ji každodenně připomíná. A taky jistotu, že má smysl ozvat se, když člověk pozná něco svého u někoho cizího. Někdy to dopadne, i po dvou letech. A někdy stačí jen někoho slušně oslovit a dát tomu šanci.
