Článek
K ní domů jdu „na jedno víno“, i když obě víme, že u jednoho to většinou nezůstane. Její byt znám skoro stejně dobře jako svůj, její hrnky, vůni v předsíni, skřípající dveře od koupelny. Jejího syna znám od doby, co se batolil po obýváku, teď má osmnáct a poslední roky se spíš míjíme na chodbě s krátkým „ahoj“. Ten večer spolu sedíme v kuchyni, řešíme můj rozchod, staré křivdy, trochu se litujeme, trochu smějeme. Víno mizí rychleji, než stíhám počítat skleničky, a já si všimnu až pozdě, že poslední autobus mi prostě ujel.
Ráno, které neproběhlo úplně podle plánu
Ona sama navrhne, ať zůstanu, že stejně ráno brzy vstává do práce a já se můžu vyspat na gauči v obýváku. Beru to automaticky, jsem u ní doma, není to nic neobvyklého. Její syn se jen mihne ve dveřích, otevře lednici, něco si vytáhne, zamumlá „čau“ a zmizí zpátky do pokoje. Neregistruju v tom nic zvláštního, jsem už taková příjemně přepadlá vínem a únavou. Vezmu si deku, čistý povlak na polštář, v tričku a legínách padnu na gauč a usínám s tím, že ráno se v klidu dopravím domů, dám sprchu a zbytek dne nějak přežiju.
Pohled, který změnil ranní kafe
Probudí mě zvuk konvice a takové zvláštní ranní ticho bytu. Kouknu na mobil, kamarádka už je dávno v práci, jak říkala. Jdu do kuchyně, rozcuchaná, bez make-upu, v tom vytahaném tričku z gauče. V kuchyni sedí její syn, nalévá si kafe a vypadá nějak jinak, než ho mám uloženého v hlavě. Víc jako chlap, míň jako dítě od kamarádky. Podá mi hrnek s kávou, usměje se a my spolu vedeme takovou tu zdvořilou ranní konverzaci o škole, mojí práci, o tom, jak jsme včera s mámou vypily půl vinotéky. U toho si všimnu, že se na mě dívá trochu jinak. Oči mu na mně zůstávají o vteřinu déle, přejede mě pohledem od hlavy k patě a já si najednou mnohem víc uvědomuju, jak tam stojím v tom domácím, ne úplně lichotivém oblečení.
Sednu si ke stolu, on si přisedne blíž, než bych čekala. Řekne, že včera trochu slyšel, jak se bavíme o mém rozchodu, a začne se ptát, jak to vlastně mám, jestli jsem už dlouho sama. Začnu mluvit možná víc otevřeně, než bych normálně mluvila s někým v jeho věku. Říkám mu, že jsem sama už delší dobu, že mi to v lecčems vyhovuje, ale že to občas umí být dost prázdné. On na to bez zaváhání řekne, že nechápe, jak může být někdo jako já sám, a že by mi klidně ukázal, že o mě pořád někdo stojí. První vteřinu to vezmu jako vtip, zasměju se, čekám, že se tomu zasměje taky. Jenže on zůstane vážný, jen se na mě dívá a já cítím, jak mi trochu ztuhnou ruce kolem hrnku.
Hranice, které se najednou začnou posouvat
Vyhrknu něco ve smyslu „neblbni, jsem kamarádka tvojí mámy“ a snažím se to schovat za úsměv. Čekám, že se lekne, couvne, omluví se. On ale klidným hlasem řekne, že je mu osmnáct a ví, co dělá. V tu chvíli se mi v hlavě rozjede úplně jiný druh přemýšlení. Rozum na mě začne křičet, že tohle je špatně, že je to prostě hranice, kterou by normální člověk nepřekročil. Zároveň ale někde jinde ve mně tiše pracuje pocit, že mě někdo po dlouhé době vidí jako ženskou, ne jen jako „tetu“ nebo tu, co poslouchá cizí starosti. On se ke mně trochu nakloní, zeptá se, jestli mi je to vyloženě nepříjemné. A ten způsob, jakým to řekne, opatrně a bez nátlaku, mi sebere půlku připraveného „ne“. Chvilku neříkám nic, jen tam sedíme, cítím jeho blízkost a nakonec spíš tiše vydechnu, že jestli něco, tak to musí zůstat mezi námi.
On to vezme jako souhlas docela samozřejmě. Přisune se ještě blíž, dotkne se mi ruky a políbí mě. A já mu ten polibek vrátím, i když mi v hlavě pořád bliká to výstražné světýlko. V té chvíli už moc nepřemýšlím, spíš se vezu na tom, že mě někdo chce, že mě někdo vnímá. Nechám se tím strhnout. Skončíme u něj v pokoji, kde se spolu vyspíme. Bez nějakých velkých gest, spíš zaskočeně, ale zároveň zvláštně přirozeně, jako by to bylo pokračování něčeho, co už bylo rozhodnuté ve chvíli, kdy mi nalil ranní kafe. Jakmile je po všem a ležíme vedle sebe, dolehne to na mě. Najednou cítím zvláštní směs studu, překvapení a úlevy, že jsem na chvíli nebyla jen pozorovatel vlastního života.
Co zůstane, když euforie opadne
Když se začnu oblékat, v pokoji ztěžkne ticho. On se na mě podívá a opatrně se zeptá, jestli toho nelituju. Chvíli hledám správná slova. Řeknu mu, že to byl náš společný nápad, ale že to beru jako jednorázovou věc a že o tom hlavně nesmí říct mámě. Přikývne okamžitě, tváří se vážně, možná i trochu dospěleji, než bych čekala. Jdu si do kuchyně udělat narychlo další kafe, sbalím si věci a vymluvím se, že musím domů co nejdřív. V autobuse zpátky koukám z okna a v hlavě si to celé přehrávám. Snažím se sama sobě odpovědět, jestli jsem překročila nějakou svou hranici, nebo jestli jsem ji jen konečně přiznala. Ať to ale točím, jak chci, musím si upřímně přiznat, že když tu nabídku dal, ve finále jsem ji prostě neodmítla.
