Článek
V poledne jsem vyšla s krabičkou z bistra před kancelář. Byla to moje rychlá pauza mezi dvěma schůzkami, počítala jsem minuty. Zazvonil mi mobil a na displeji se ukázalo neznámé číslo. Zvedla jsem to, protože jsem čekala volání od opraváře pračky, která včera vytekla a zaneřádila koupelnu. U zábradlí před vchodem bývá lepší signál, tak jsem se tam zastavila a otočila se zády k ulici, abych měla na chvíli klid a slyšela každé slovo.
Nečekaný hlas po roce ticha všechno proměnil
Hned po spojení se ozvalo: „Ahoj, tady táta.“ Rozbrečela jsem se dřív, než jsem stihla cokoliv říct. Rok jsme spolu nemluvili kvůli chalupě po babičce. Kdo co dělal, kdo co slíbil, kolik co stálo, padaly věty, které se nedají vzít zpátky. Hlas se mi zasekl tak, že ze mě nevyšlo nic. Opřela jsem se o zeď a jen jsem dýchala a mlčela. Po chvilce řekl klidně, že mě nechce děsit ani rušit v práci, že jen volá, protože by si se mnou chtěl popovídat.
Utekla jsem od vchodu do postranního dvorku, kde je větší klid. Nějak jsem ze sebe dostala, že mě to zastihlo úplně nepřipravenou. Omluvil se. Za tehdejší tón i za to, jak jsme mluvili jeden přes druhého. I za to, že volá jen tak, bez ohlášení. Jeho kontakt jsem měla smazaný, proto na displeji svítilo cizí číslo. Řekla jsem mu to. Souhlasil a řekl, že by rád něco napravil, pokud o to stojím i já. Mluvil klidně a netlačil, nechal to na mně.
Setkání domluveno: káva, pátek a chvějivá úleva
Řekla jsem mu, že detaily po telefonu rozebírat nechci, že teď stojím venku s obědem v ruce, ale že ho poslouchám. Navrhl, že bychom se mohli sejít někde v klidu. Souhlasila jsem. Domluvili jsme pátek odpoledne po práci a neutrální kavárnu u parku, kam to máme oba podobně daleko. Domluvili jsme se, že mu pošlu přesnou adresu, aby bylo jasno a nevzniklo další nedorozumění. Potvrdil, že mu to vyhovuje a že přijde.
Když jsme zavěsili, sedla jsem si na schody u dvorku a vytáhla z kapsy bundy kapesník. Oči jsem měla mokré a hrudník se mi ještě chvěl. Zároveň jsem cítila, že se ve mně něco povolilo. Napsala jsem partnerovi krátkou zprávu: volal táta, máme domluvené kafe. Za chvíli odpověděl, že je to dobrá zpráva a ať se ozvu, až budu chtít mluvit. Držela jsem telefon v ruce a jen tam chvilku seděla, než se mi dech srovnal.
Vrátila jsem se ke stolu, nalila si vodu a otevřela kalendář. Zapsala jsem páteční schůzku, aby mi do toho nic nevlezlo. Hned jsem mu poslala SMS s adresou kavárny a časem. Odpověděl krátce, že děkuje a že dorazí včas. Mobil jsem položila displejem dolů, abych na to pořád nekoukala. Opatrná úleva a zvědavost, co z toho bude. Zapnula jsem počítač znovu naplno a nechala to chvíli být, aby se to ve mně usadilo.
