Článek
Seděla jsem v kancelářské kuchyňce s hrnkem v ruce, když mi mobil začal vibrovat. Na displeji bylo neznámé číslo. Normálně je neberu, ale čekala jsem kurýra, tak jsem to zvedla. Na druhém konci se ozval ženský hlas a bez úvodu mě oslovil přezdívkou, kterou jsem neslyšela dvacet let. Ztuhla jsem. Ta přezdívka mě na chvíli úplně rozhodila. Automaticky ze mě vypadlo: „Kdo volá?“ A už jsem přemýšlela, jestli to není nějaký omyl nebo vtípek.
Kdo to je a proč má moje dopisy
Řekla, že je Lucka ze základky, prý jsme spolu seděly ve čtvrté třídě. U rodičů při vyklízení bytu našla krabici, ve které měla schované moje dopisy a společné fotky. Její máma potkala v obchodě mou mámu a ta jí na mě dala číslo. Přišlo mi to trochu zvláštní. Požádala jsem ji, ať mi připomene jméno naší třídní. Bez zaváhání ho řekla a přidala historku z naší školní besídky. Bylo jasné, že ví, o čem mluví. Trochu jsem se uklidnila a domluvily jsme se, že mi krabici vrátí osobně.
Hned po hovoru jsem volala mámě, jestli opravdu někomu dala moje číslo. Potvrdila to a omluvila se. Řekla, že Lucka u nich byla, že našla moje staré věci a že to myslely dobře. Trochu jsem se zlobila, že mi nic neřekla dopředu, ale zvědavost ve mně mezitím vyhrála. Napsala jsem Lucce, že se můžeme potkat po práci v kavárně u metra, ať je to pro obě snadné. Odepsala skoro hned a bylo domluveno na ten den.
Setkání u kávy a návrat do minulosti
Po práci jsem sedla do tramvaje a v uších mi pořád zněla ta přezdívka. Nikdo mi tak neříká už roky. Dorazila jsem o pár minut dřív a vybrala stůl trochu stranou, kdyby to bylo rozpačité. Lucka přišla přesně, v ruce nesla krabici od bot oblepenou izolepou a měla nejistý úsměv. Pozdravily jsme se a objaly se tak nějak napůl. Krabici položila mezi nás. Na chvíli jsme nevěděly, čím začít, jestli kávou, nebo tím, co přinesla.
Otevřely jsme krabici a před námi byly fotky ze školy, sběratelské obrázky ze žvýkaček a pár dopisů, které jsme si psaly o prázdninách. Vzala jsem do ruky jednu fotku a napadlo mě, že si pamatuju jiné detaily než ona. Smály jsme se tomu, jak se vzpomínky mění. Řekla jsem jí, že mě to oslovení na začátku vyděsilo. Omluvila se, že jí to ujelo, a dodala, že mě tak má zafixovanou. Postupně napětí opadlo a místo opatrného vybavování si vzpomínek jsme mluvily normálně. Probraly jsme, co děláme, kde bydlíme, jak to máme s rodinou a co nás baví. Přirozeně, bez velkých gest, jen tak, jak to bývá, když se dva lidi po letech znovu potkají.
Asi po hodině jsme se rozloučily. Odešla jsem s krabicí a se zvláštně dobrým pocitem, že jsem si na spoustu věcí znovu vzpomněla. V tramvaji jsem si uložila její číslo do telefonu pod jménem „Lucka ze základky“. Hned jsem jí poslala fotku jedné stránky z dopisu, kde jsem se sama sobě smála. Odepsala smajlíkem a připsala, že na podzim se nejspíš bude domlouvat sraz třídy, ať se ozvu. Cestou domů jsem volala mámě a jen jsem jí řekla, že nás nechtěně propojila. Nakonec to nebyl špatný nápad.
