Článek
Ráno nastupuju ke stánku před naším supermarketem. Vzala jsem tu brigádu kvůli přivýdělku, ale taky mě lákalo vidět, jak to vypadá z druhé strany. Petr, šéf směny, mi ukáže váhu, cenovku s aktuální cenou za kilo a blok na předtištěné účtenky. Vysvětlí mi, jak se nuluje miska a co říkat nahlas, abychom se slyšeli. Ukáže mi, kam odkapává krev, kde je kýbl na šupiny a hadr na utírání váhy. Jarda, starší chlap, co řeže, mi podá lepší neoprenové rukavice a ukáže špalek, kde se omračuje a stahuje. Domluvíme se jednoduše: já budu vytahovat, vážit a psát lístky, ať se rozkoukám, a Jarda vezme nože. Petr pohlídá kasu a bude krotit frontu. Ptám se, co když se zákazník rozmyslí u váhy. Petr se ušklíbne: „Vrať ho zpátky, to se stává.“ Voda v kádích je studená a první kapři se mi přes rukavice mrskají, ale po pár pokusech síťku vedu jistěji. V hlavě si odškrtávám kroky: vyndat, okapat, zvážit, říct váhu nahlas, napsat, zeptat se, co dál.
Fronta roste, přesnost versus rychlost a drama
Fronta se vytvoří hned po deváté. Beru síťku, zvážím první kusy, opakuju cenu, lidi kývají. Někteří chtějí „kolem dvou kil“, tak se snažím vybírat co nejblíž. U třetí paní se to zasekne. „Tohle jste nevynulovali,“ ukazuje na misku na váze. „Přidáváte mi gramy.“ Na chvilku mi ztuhnou ruce. Všechno sundám, utřu váhu, vynuluju misku, převážím. Nahlas popisuju, co dělám, a že to tak máme nastavené. Chci, aby byl klid. Paní se uklidní, ale já jedu opatrněji a pomaleji. Petr mi za zády tiše řekne: „Hele, zrychli, nebo nám to naroste až k rohlíkům.“ Vím, že má pravdu. Snažím se být přesná, ale nezdržovat se u váhy. Začnu říkat váhu i předem, připravím si blok a tužku, ať zbytečně nezadrhávám. Po pár dalších prodejích najdu lepší tempo a ruce si na pohyb zvyknou.
K poledni je nával. Lidi se tlačí, každý má představu, co chce, a Petr obchází řadu a odpovídá na dotazy. V rukavicích necítím prsty a Jarda se ke mně nakloní a šeptne, ať omračování děláme rychle a mimo dohled dětí. Vezme si špalek víc dozadu a kývne: „Řekni jen, co chtějí – živý, omráčit, vykuchat, vcelku.“ Do toho si někdo stoupne těsně k nám a vytáhne telefon. „Tohle je krutost,“ pronese nahlas, aby to všichni slyšeli. Petr k němu klidně dojde a popíše mu postup, proč to děláme takhle a jak rychle. Chlap chvíli odmlouvá, že to dá na internet, a pak odchází brblat k parkovišti. Posuneme špalek za boční plachtu. Zrovna když na to myslím, jeden kapr mi vyskočí ze síťky a plácne sebou na mokrý asfalt. Instinktivně ho přiklopím síťkou a vrátím do kádě. Fronta zahučí, pár dětí vykřikne, otec jedné holčičky ji odvádí stranou. Srovnám dech, omluvím se a jedeme dál. V hlavě si kroky opakuju ještě pečlivěji.
Když bublinky slábnou a pravidla narážejí
V tom shonu si všimnu, že vzduchování bublá slabě a ryby se tlačí k hladině. Petr na mě kývne: „Vyndej kámen a propláchni ho, Jarda má ruce od šupin.“ Klečím v břečce u kádě, prsty skoro necítím. Odšroubuju ten malý váleček, z hadičky teče studená voda a lehce prská. Vypláchnu z něj šupiny a nečistoty, několikrát profouknu, hadičku mi na chvilku přidrží jeden pán z fronty, aby mi to neujelo. „Díky,“ řeknu, on kývne. Nasadím kámen zpátky a počkám, až se bubliny rozběhnou. Po pár vteřinách bublají naplno a hladina se uklidní. Lidi si viditelně oddechnou a já taky. Petr frontě vysvětlí, že jsme to museli pročistit, a poprosí o trpělivost. Vrátím se k vážení a zapisování. Tímhle drobným zadrhnutím se fronta natáhla, ale brzy se zase rozběhne a práce běží v tempu, které už neřeším, prostě dělám.
Odpoledne přijde chlapík, je z něj cítit alkohol, a chce živého kapra do igelitky. „Tak se to dělá,“ pronese, jako by to byla samozřejmost. Řeknu mu, že bez pevného kbelíku s víkem živé ryby neprodáváme. Ukážu mu ceduli s pravidly. Je to kvůli rybě i bezpečnosti. Rozohní se, že jsme přecitlivělí a že on to tak nosí domů každý rok. „Sáček stačí,“ doráží. Držím se pokynů, opakuju pravidla. Petr mu nabídne kbelík s víkem na vratnou zálohu a připomene, že ryba by se v sáčku dusila a mohla by skončit někde u silnice. Chlap brblá, ale sáhne po peněžence a zaplatí. Vezme kbelík, zamumlá něco o papírování a odchází. V duchu si říkám, že každý přichází s jiným očekáváním a my to musíme ukočírovat, aby to bylo fér pro lidi i pro nás a hlavně pro ty ryby.
K večeru začneme uklízet. Všechno lepí a smrdí po rybině, hadry jsou nasáklé a v bloku docházejí lístky. Přiběhne táta se dvěma kluky. „Máte ještě kapra? Nestihli jsme to dřív,“ vyhrkne. Máme posledních pár kusů. Vidím, jak jsou kluci napjatí, dívají se do kádě i na nás. S Jardou to uděláme rychle a bokem, ať mají jistotu, že bude večeře, a zároveň toho moc nevidí. Ptám se otce, jak velkého chce, a on jen: „Hlavně ať to stihneme.“ Vše proběhne bez řečí. Otec kývne, popřeje hezké svátky a několikrát poděkuje. Jarda mi podá čaj z termosky a teprve cítím, jak jsem unavená. V šatně si převléknu mokré ponožky, spočítáme kasu, odškrtnu poslední účtenky a zavřeme plachtu. Cestou domů mi dochází, že zvenku to působí jako jasná tradice, ale uvnitř je to hlavně provoz, pravidla a nervy. A já to tak beru.
