Článek
Dana se vyvíjela stejně jako jiné děti
Do svých tří let ji vychovávala německá babička. Po smrti babičky se začíná odvíjet hrůzný příběh dítěte, kterému se přezdívá vlčí dítě. Jakmile ji převzala do péče matka, Augusta Pischelová, nastaly dívce kruté časy. Tím spíše, že malou Danu její otčím nesnášel. Dívka neuměla česky, protože babička k ní mluvila německy. A Dana začínala být na obtíž. Ačkoliv Pischelová na svou obranu poté tvrdila, že k dceři chovala mateřské pudy, vystěhovala dívku do podkroví.
Otčím Václav Bureš zase tvrdil, že živil rodinu, pracoval a o děti se prý starala jeho družka. Údajně netušil, že je dítě celé dny zavřené na samotce. Jak si mohl nevšimnout, že celé dny, týdny, měsíce, Danu nespatřil?
Stejně tak je přinejmenším zvláštní, že si nepřítomnosti malé Dany nevšimli ani sousedé?
Nikdo ji nepostrádal. Jak je možné, že se po ní nesháněli ve škole? Matka – můžeme-li ji tak vůbec nazývat – všem okolo tvrdila, že je Dana nemocná. Proč někdo nezasáhl? Tato událost se sice stala v 60. letech, ale tehdy děti nemusely na lékařské prohlídky? Proč systém selhal? Jak je vůbec možné, že ani v okolí si nikdo ničeho nevšiml? Ani starší bratři Dany nikomu nic neprozradili, i když museli tušit, že se děje něco nesprávného. Byl na ně vytvářen nátlak? Nicméně bratrům nelze přisoudit vinu, byli dětmi. Na tyhle otázky už nejspíše nikdo neodpoví.
Nakonec se přece jen našla zvídavá sousedka, která nahlásila, že se z podkroví domu ozývají zvláštní skřeky a zvuky. Jen díky tomu našli dívku, která člověka ale nepřipomínala. Byla izolována v místnosti se zatlučeným oknem, pila z misky jako pes a krčila se na pokálených matracích. Podvyživená s bolestivými proleženinami. Matka ji v této holé studené kobce držela více než rok.
Nabízí se otázka, proč „vlčí dítě?“
Vlčí děti jsou známé z různých pověstí ale i pravdivých příběhů. Jedná se zpravidla o děti, jež vychovala zvířata. Například známý příběh bratrů Romula a Rema, které vychovala vlčice nebo Mauglího. Ale nejde vždy jen o báje a pověsti. I ve skutečném životě se můžeme setkat s vlčími dětmi. Nejznámějším je například příběh dvou dívek Amaly a Kamaly, které přežívaly v indickém lese. V roce 1920 je nalezl misionář Joseph Singh. Dívkám bylo 3 a 7 let, přesouvaly se výhradně po čtyřech, neuměly uchopit věci do rukou. Jedly jen syrové maso, neuměly mluvit a samy se považovaly za vlčata.
Vlčí děti vyrůstají mimo civilizaci bez jakéhokoliv lidského přičinění. Nemají žádné sociální návyky, neumějí mluvit, vydávají skřeky.
Hanu Frýdlovou, sociální pracovnici, „uvítal“ neskutečný zápach a odér zatuchliny
Frýdlová sdělila novinářům, že zažila nejstrašnější šok ve svém životě. Bezvládná Dana se už ani nedokázala posadit. Neměla žádné svalstvo. Lékařka, která ji opečovávala uvedla, že Dana byla v mnohem horším stavu než oběti, které se vrátily z koncentračního tábora.
Na soudní jednání přišly davy lidí
Našlo se mezi nimi hodně lidí, kteří chtěli tyto lidské bestie zabít. Za to, co provedli malému dítěti. Co je to za lidi, kteří dokázali ublížit bezbrannému dítěti? Pachatelé byli odsouzeni ke dvaceti letům vězení. I když je to nepochopitelné, Bureš byl podmínečně propuštěný po devíti letech. Jeho družku omilostnil prezident o rok dříve. A i když Pischelová tvrdila před soudem, že je její druh násilník, následně spolu uzavřeli sňatek.
Příběh Dany - vlčího dítěte, vypátral a zveřejnil spisovatel a novinář Stanislav Motl. V rozhovoru s Terezou Kostkovou, mimo jiné, sdílí:
Já jsem jasně věděl, už před mnoha lety - aby byl člověk psychicky odolnej a aby vydržel tyhle hrůzný věci okolo mojí práce, tak je důležitá fyzická kondice…
Na celý rozhovor se Stanislavem Motlem se můžete podívat zde:
Celá tragédie měla vliv na jejich další život
Jaký byl další život této rodiny se už jen můžeme dohadovat. Nicméně společný život neměl dlouhého trvání. Po pěti letech Bureš umírá. Pischelová propadá alkoholu, Danu už neviděla. Dana dožívá v léčebně. Cesta k normálnímu životu pro ni nebyla snadná. V roce 1980 ve 33 letech umírá. Extrémní týrání se na jejím životě krutě podepsalo a mělo nevratné následky.
Zdroje: Cesty za oponou času, Stanislav Motl
Český rozhlas
