Deset nejlepších domácích desek roku 2022

Ondra Galuška z kapely Eggnoise a The Odd Gifts vydal svou sólovku a jde o nebývale pestrou nahrávku. Celá se tematicky točí kolem existenciálních témat, potkáme se tu s Kafkou i filozofem Empedoklem a mnoha dalšími odkazy, směřujícími většinou někam kolem marnosti, pomíjivosti, k lidským selháním i nedosažitelným cílům. Jde tedy o texty nad kterými je potřeba přemýšlet, hudba to posluchači taky úplně nezjednodušuje a i když má při poslechu každý právo se ztratit (jak se zpívá v singlu „Orientační běh“), doporučuju to nevzdávat a najít všechny krásy, které se na tomhle albu skrývají. Je to zcela jistě nejosobitější domácí deska letošního roku.

Marie Kieslowski se po rozpadu kapely Kieslowski nejdřív věnovala rodině a hraní ve Zvířeti jménem Podzim. Paralelně přitom nahrála krátkou intimní desku o tom, jak je dobrý se ze života nezbláznit a brát ho takovej, jakej je. Album „Je všechno dobrý?“ je hodně pestrý, a hodně opravdový, elektronika se potkává se smyčcovými nástroji, cemballem nebo Wagnerova tubou, docela se tu šetřilo na kytarách. Ale to vůbec nevadí. Tahle deska vás odzbrojí a pokud jste náhodou rodič malejch dětí, budete přesně vědět, o čem je.

Jakub Čermák je kouzelník a ten nejlepší následovník krylovské tradice bez toho, aby si na něj hrál nebo se ho snažil kopírovat. Píše nádherný citlivý texty, ty nejpoetičtější protestsongy. Aktuální desky se hodně dotkla válka na Ukrajině a nikdo jinej o takhle strašný události neumí zpívat tak citlivě, dojemně a opravdově. Po předešlé hiphopové desce je to krůček zpátky ke klasické písničce, ale i ta hiphopová zkušenost je tu velmi dobře znát. Chcete li se dojmout a zabrečet si, lepší album pro to nenajdete.

Lucka Redlová si musela projít docela dlouhou cestu a vyzkoušet různé hudební polohy, aby si uvědomila, že lidové písničky má prostě v krvi a nemusí se bát se jim věnovat. Letošní pomněnková deska tak přináší jednak ty skutečné lidovky, ale i autorské písně, které jsou ale jak sestry těch tradičních. Povedlo se napsat a nahrát megahit „Vodo moja“, Redlovka se nebála nahrát i hodně osobní písničky („Kamarádko moja“) a výsledkem je její nejlepší a nejsilnější deska.

Martin Kyšperský je nezmar a jeho tvůrčí přetlak je neuvěřitelný. Letos, při práci na krásné dvojdesce raritních písní Květů („Starý kortikoid“) nahrál s Alešem Pilgrem jejich první společnou písničkovou desku „Duo“. Celá deska vznikla během dvoutýdenního nahrávání bez nějaké přípravy nebo domluvy. Písně vlastně vznikly formou improvizace a ta hravost z toho celku opravdu sálá. Pánové se evidentně pěkně vyblbnuli, což dává albu krásnou energii.

Vladimíra Javorského jsem viděl párkrát hrát s Trabandem. Minulý rok vydal s Igorem Orozovičem dojemnej charitativní singl „Hippokratova armáda“ a letos se konečně rozhoupal k vlastní desce. Javorský je pro mne takovej ten introvertní a nenápadnej herec a vlastně podobně je na tom i hudebně. Píše jednoduchý minimalistický texty. Ty pak v písničkách po zhudebnění připomínají lidovky. Jsou to citlivý a jemný věci. K poslechu ideálně před spaním nebo ve sluchátkách na osamělou cestu krajinou.

Druhá deska Davida Pomahače se posunula ještě víc k experimentu. Písničková forma se rozplynula a celá deska se zahalila do oparu elektroniky a samplů. Což je oproti předchozí „Do tmy je daleko“ docela velkej úkrok stranou, ale v podobných vodách se Pomahač pohyboval už v době, kdy hrál v duu s Bonusem. A je pravda, že mne „Neviditelným“ nejdřív překvapil a chvíli jsem si na něj musel zvykat, na Davidovi mne vždycky bavila nejvíc ta jeho písničkařina, ale brzy jsem tu našel všechny skryté klenoty. Krásná deska, které se vyplatí dát druhou šanci.

„Tma“ je druhá deska písničkářky Aleny Pohlové. Po té první se hudebně potkala s Martinem Kyšperským na projektu 29/2, následně ji Kyšperský doporučil Lence Dusilové při nahrávání „Řeky“ a pak pomohl produkovat právě tuto aktuální desku. Je to koncepční, monotematické album, hledající různé podoby a formy „Tmy“ na indie folkové náladě. Krásný texty a krásnej hlas Alen přináší citlivou a zase docela intimní nahrávku. A jednou z inspirací byl prý i „Kilián Nedory“ Psích vojáků.

Třetí deska manželské dvojice Kalle je snad tím nejlepším, co kapela nahrála. Neuvěřitelně silná atmosféra nechává člověka poslouchat tu nahrávku až s posvátným soustředěním. Je v tom skoro jakási tajemná mystika nebo kouzla, křehkost se tu snoubí s temnotou, světlo se stínem a posluchač prochází severskou krajinou červených jezer. Tohle si nejde pustit jako kulisu. Podobně si se mnou před lety hrávala Khoiba a jsem rád, že se ty hrátky vrací. Až pojedu zase do Skandinávie, je mi jasný, co tam budu poslouchat.

Vlasta Třešňák se nikam nehrne, nepospíchá a s tvorbou si dává na čas. „Kiks“ vychází po deseti letech od předchozí nahrávky a protože je Třešňák ze staré školy, doteď se nedá deska streamovat a dost dlouho chyběla i její digitální verze (ta už se ale dá na supraphonline koupit). Třešňák je pořád velkej básník a písničkář, napsal třináct skvělejch písní a je škoda, že desky nevydává častěji. Jedna skladba je věnovaná Václavu Havlovi a je tu i záznam jeho hlasu. Tohle si dejte, za to trochu nepohodlí bez Spotify a pár korun to stojí.