Deset nejlepších zahraničních desek roku 2022

Florist jsou indie folkové kvarteto s kouzelnou zpěvačkou Emily Sprague, která miluje syntezátory, o nichž nadšeně vypráví na svém youtube kanálu a taky na ně nahrává své ambientní desky. Ale tady s kapelou je to úplně něco jiného, píšou nádherné intimní písničky. Protkané nasamplovanýma zvukama a instrumentálníma mezihrama, díky tomu deska čítá devatenáct tracků. Je to křehká esence folku, takové Písně kosmické z roku 2022.

Za svůj skvělej debut „For The First Time“ z roku 2021 byli britští post-rockoví Black Country, New Road po právu nominovaní na Mercury prize. Přesně rok na to vydali druhou desku „Ants From Up There“ a ta je zase skvělá. Black Country, New Road jsou přidrzlé hudební těleso, jehož výrazným poznávacím  znamením je saxofon, piano, housle, dlouhé různě vrstvené a gradující skladby a místy nádechy klezmeru. K tomu je potřeba přidat zajímavý a často dost neurčitý texty a skvělej expresivní vokál zpěváka Isaaca Wooda, který ale bohužel pár dní před vydáním této desky kapelu opustil. A i když kapela pokračuje bez něj, bojím se, že něco takhle dobrého už nevydají.

Ylayali je krycí jméno pro Francise Lyonse, což je takovej David Pomahač z Philadelphie trochu říznutej Beckem. Na desce se mu daří psát docela jednoduchý melodie, který koření támhle harfou, jinde houslema, jinde tamburinou nebo zboostrovanou kytarou nebo lesním rohem a ono to pak celý člověka pěkně harmonicky vytáhne ven. Zklidní. Zachrání. Dodá sílu i vnitřní klid. „separation“ je pozitivní deska do nepohody, která se jen tak neoposlouchá.

Minulý rok byli britští Dry Cleaning asi mou nejoblíbenější novou kapelou. Jejich debut „New Long Leg“ mně moc baví dodnes, líbí se mi na nich mimo jiné to, že mají svůj jasnej a nezaměnitelnej ksicht. Dvojky jsem se trochu bál, už chyběl ten moment překvapení, ale obavy nebyly na místě. Zpěvačka Florence Shaw má pořád geniální odstup, je jakoby úplně nad věcí všech problémů, o kterých ve svých textech mluví a dokonce se párkrát neudrží a z deklamace přejde v zpěv. A v dubnu se vrací do Futura, to je potřeba nezmeškat. A jinak je to bezkonkurenčně nejlepší obal desky roku 2022.

Cari Cari je rakouská indie dvojice Stephanie Widmer a Alexander Köck a hrajou fantasticky zábavnou a chytlavou muziku se spoustou pozitivní energie a nádechem 70. let. Na podzim odehráli koncert v Café v lese, který jsem bohužel zmeškal. O to víc jsem ale proháněl ušima jejich krátkou desku, která je až odporně chytlavá. Pozor na to, závislost vzniká velmi rychle.

Yard Act jsou načichlí punkem, britpopem i hip hopem, jsou příjemně přidrzlí a ve svých textech, mimo jiné, popisují a kritizují současný život v Británii. Ta rebélie nebo spíš sociální manifest je z nich dost cejtit. Mají příjemně uštěkanou kytaru, jednoduchou, ale o to výraznější basu (která třeba v „Quarantine The Sticks“ dost připomíná Nirvanu), nebojej se ale ani disco rytmů a celý to dohromady vytváří sebevědomý, chytlavý písně. A mají geniální klipy, ty si dejte.

Horsegirl je mladá Chikagskou dívčí kapela, která voní po Sonic Youth i Dry Cleaning a letos debutovali právě albem „Versions of Modern Performance“. Zdá se, že v posledních letech se mladejm post punkovejm kapelám daří a aktuálně je pro něj skvělá živná půda. Jsem fakt hodně zvědavej, kam se bude kapela, která má všechno před sebou, dál vyvíjet. A pokud je chcete zkusit, začal bych skladbou „Anti-Glory“. Tou si mne získaly.

The Doors jsou už desetiletí mou nejposlouchanější kapelou, a tak jsem rád, že se jim povedlo zrestaurovat poslední nevydanou píseň „Paris Blues“. A aby nám to udělali hezký, tak v rámci Record Store Day vydali krásnej modrej vinyl doplněnej dalšími bluesovými raritami (i když známými a průběžně vydanými). Takhle pohromadě to krásně funguje a dává smysl a já jsem zvědav, zda příště kapela sáhne po Morrisonových nahrávkách z Paříže, které nazpíval Jim s pouličními muzikanty, nebo zda mají v rukávu ještě nějaké další nevydané rarity. Na Spotify je ale bohužel jen ta jedna nová píseň, zbytek si musí člověk dát z toho vinylu.

Wet Leg je britská parta z ostrova Isle Of Wight, kde je wet leg označení pro cizince (protože prostě přišli na ostrov mokrou nohou). Letos na jaře debutovali svým eponymním albem a ta deska stojí za poslech a dokonce je některými kritiky až skoro nekriticky přijímána. Wet Leg jsou primárně dvě holky Rhian Teasdale a Hester Chambers a nedá se jim upřít, že umí přímočaře a vlastně jednoduše a z plnejch plic řešit úplně běžný holčičí životní situace. A vše je zas chytlavý, přidrzlý a k sežrání.

Fakt jsem nečekal, že by se mohli Radiohead začít smát a že z toho bude tak dobrá deska. Sice mne zcela namlsali prvním singlem „You Will Never Work in Television Again“, kterej je i tím nejlepším, co deska nabízí, taky jsem díky němu čekal, že to bude celé mnohem větší nářez, ale co já si tu stěžuju. Je to krásný album, který pro mne přesahuje řadu desek Radiohead. A taky moc příjemnej koncert v Praze to byl.