Proč stojí za to kritizovat spolutvůrce normalizace Michala Davida i v dnešní době

Když jsem nedávno zjistil, že se Michal David spojil se světovými muzikanty, aby nahrál anglickou verzi svého letitého hitu na podporu organizacím bojujícím proti rakovině, přišlo mi to symbolické. Nikdo nenaplňuje představu toho, kdo by mohl být označovaný za rakovinu tuzemského popu víc než právě on.

Před tím, než ale tuto svou tezi rozvedu, musím napsat důležité upozornění. Vím, že Davidova dcera zemřela na leukémii a tento text se nemá nijak dotknout ani památky na ni, ani bolesti jejích rodičů. Nemá to být sypání soli do jejich ran a souvislost s touto rodinnou tragédií tu nehledejte.

David se začal hudbě věnovat na přelomu 70. a 80. let. Údajně byl v úvodu své kariéry nadaným jazzmanem, ale brzy přesedlal na nejpodbízivější pop. Začal hrát s Františkem Janečkem ve skupině Kroky a začal si kolonizovat a přivlastňovat normalizační média. Byl všudypřítomný v televizi i rozhlasu. Svou kariéru postavil na podbízivých a kýčovitých popových písních s jednoduchými texty.

Byl jednou z velmi významných celebrit normalizačních 80. let. Jeho nekritická, jednoduchá a líbivá tvorba oslavovala život v socialistickém Československu. A i když budou jeho obdivovatelé namítat, že jeho písně byly apolitické, jde jen o jeden úhel pohledu. Jejich význam pro komunistickou stranu byl v nastolování pocitu, že vše je fajn. Máme se dobře. Žije se nám krásně. Svými songy vlastně šířil propagandu toho, jak bezproblémově a dobře se v socialistickém Československu žije, což korunoval spartakiádním hitem Poupata.

Sám David tvrdí, že ho politika nezajímala a že se celý život chová apoliticky a bude zpívat každému, kdo o to stojí. Tomu štěstíčku ale musel jít naproti a to svým členstvím v SSM a KSČ. Zároveň se údajně stýkal s tehdejší komunistickou zlatou mládeží, s dětmi funkcionářů, díky čemuž mu režim promíjel některé přestupky a trestné činy. I proto ho sledovala StB a vedla si na něj spis Komediant. Život v socialismu mu vyhovoval, těžil z něj pro sebe maximum. A stejně jako ta rakovina se rozpínal, jak jen mohl.

A řekněme si to znovu. Jako prominentní postava československé pop music 80. let byl jedním z tvůrců normalizace. A samozřejmě byl součástí tehdejšího oficiálního hudebního mainstreamu, který byl podporován režimem. Co jiného byla jeho účast na festivalu politické písně v Sokolově, kde třeba v roce 1987 nazpíval s Pavlem Horňákem píseň Svět je krásný. Poslechněte si to, a bude se vám chtít zvracet.

David tedy budoval socialismus a podporoval režim buď proto, že byl zapálený komunista a nebo ze zištných důvodů. Oboje je odsouzeníhodné.

Po roce 1989 byl nějakou dobu v ústraní, ale brzy začal znovu bujet jak zhoubný nádor. Cpal se kam mohl, hlavně tam, kde bylo dost lidí, kterým se mohl připomínat a vnucovat a snažit se oživit nostalgii po dobách socialismu. A tak se účastnil kampaní ODS, ale i ČSSD, zpíval pro kohokoliv, kdo mu zaplatil. V roce 2018, tedy ve druhém funkčním období, podporoval Miloše Zemana v jeho prezidentské kandidatuře. V té době už muselo být každému jasné, jaké hodnoty Zeman vyznává. Podporu mu mohl vyjádřit jen podobně bezcharakterní člověk a absolutní kariérista. David za to pak recipročně obdržel státní vyznamenání.

A o jeho charakteru svědčí i trapná kauza kolem covidové písně Roušky, šijeme roušky, kterou si dovolil nahrát Xindl X. David se na něj ostře obořil s tím, že mu byla bez svolení ukradena melodie jeho písně Colu, pijeme Colu. Zapomněl ale, že tu melodii si přivlastnil on sám. Složili ji totiž Gabriele a Mario Balducciovi v roce 1982 a nazpívala ji Rosanna Fratello pod názvem Se t'amo t'amo (i když ještě v roce 1983 autorství hudby František Janeček na singlu Kroků řádně uvedl). Tohle krásně ukazuje Davidův charakter a pocit, že on může všechno a na jeho lži a manipulace se nepřijde (zřejmě to okoukal od Miloše Zemana).

Ono je to s jeho tvorbou takové velmi často. Jeho tuctové melodie se podobají tomu nejotravnějšímu popu 70. a 80. let a často je jasné, kde se inspiroval. Určitě hodně poslouchal italský pop ale třeba taky písně jako Reality od Richarda Sandersona. Jeho tvorba nemá žádnou hodnotu, jsou to jen líbivé a kýčovité prázdné songy.

Těch Davidových přešlapů je ale mnohem víc od jeho vazeb na nejpodivnější lidi třeba z našeho podsvětí (slavná fotka s Františkem Mrázkem) nebo jeho neschopnost unést kritiku, když říká: „Mně to přijde tady, že tak trošičku začínáme být policejní stát. Nesmíš říct svůj názor, pokud je trošku jiný, než třeba většina má. V tu chvíli si zavrhnut“. Tu zaměňuje s útokem na svobodu slova. Jeho postoj je symptomatický pro lidi, kteří špatně snášejí nesouhlas a považují kritiku za útok na jejich osobní svobodu.

Je zřejmé, že se Michal David se od konce 70. let šíří naším veřejným prostorem jako rakovina a jeho hudba je podobně užitečná. Je symbolické, že se teď spojil s bojovníky právě proti této zákeřné nemoci.