Článek
Kdo si ta zpropadená osmdesátá léta pamatuje, určitě ví, že hudební scénu, samozřejmě je řeč o té oficiální, která byla slyšet na rozhlasových vlnách a vidět v televizi, zcela ovládalo několik partiček, které měly své šéfy a své panáčky, kteří poskakovali a prozpěvovali podle toho, jak jim ti šéfové v souladu se stranou a vládou pískali.
Michal David byl hlavní hvězdou party Františka Janečka, který patřil bezpochyby mezi nejvlivnější hudební bosse, a na rozdíl od většiny ostatních mu tento status zůstal i po revoluci, kdy se spřáhl s Karlem Gottem do agentury GoJa, produkoval řadu muzikálů a mimo jiné také pohřbil časopis Melodie, který právě v oněch osmdesátkách byl naopak po velkou část dekády (s výjimkou zhruba tří let „normalizovaných“ dosazeným nomenklaturním šéfredaktorem Miroslavem Kratochvílem) ostrůvkem kvalitního psaní o kvalitní hudbě.
David byl ovšem z Janečkovy skupiny Kroky rozhodně hudebně nejnadanější, vždyť ostatní zpěváci, které František Janeček „pásl“, byli kvalitativně o jeden, ale spíše víc schodů níže. Vzpomeňme si třeba na Markétu Muchovou (pravým jménem Krbuškovou), kterou Janeček odloudil jejímu objeviteli Františku Ringo Čechovi. Na tu dámu se možná příjemně dívalo, její pěvecké schopnosti ale byly na úrovni bezbarvého odříkávání vesměs slaboduchých textů.
Stejnými případy „mluvičů“ do kolovrátkových euro-disco pseudohudebních základů byli Jan Cézar nebo Sagvan Tofi, kteří svoji pěveckou neschopnost doháněli tím, že buď cizokrajným vzhledem a hlubokými rozhalenkami zdůrazněným mužným ochlupením (Tofi) nebo sexy pohledem a pohyby (Cézar) oslovovali do puberty přicházející fanynky, které si z nich dělaly idoly.
Na city maminek a babiček svým předpubertálním kníkáním v Janečkově zájezdovém cirkusu hrál Josef Melen, který v této pozici nahradil dorůstajícího Pavla Horňáka, který v téže menažerii plnil tuto úlohu před ním, po boku o něco staršího Michala Davida. Oba sice jakž takž technicky zpívat možná uměli, nebo se o to aspoň snažili, ale ve skutečnosti se jednalo spíš o bizarní existence, typické pro bezpohlavní vlnu popu, která „směla do médií“.
Dalším klanem ovládajícím populární hudbu osmdesátých let byl ten, vedený Petrem Hannigem. Jeho největší personou, nejen co do dvoumetrové výšky, byl Vítězslav Vávra. Prachmizerný zpěvák bezbarvého hlasu, ještě horší bubeník, ale aspoň muž s chlapáckým výrazem a snad jedinými „povolenými“ dlouhými vlasy široko daleko, kterými směl za svými bubny mávat i v době, kdy rockeři, jimž bylo jednou za uherský rok umožněno objevit se na televizní obrazovce, museli svoje hřívy schovávat za límce a sponkovat si je, aby nepobuřovali slušné občany.
Je známo, že Hannig objevil Lucii Bílou, kterou na toto umělecké jméno, jež používá dodnes, překřtil z Hany Zaňákové. Řekněme, že to je skutečný objev, i když její první hit Neposlušné tenisky toho moc nesliboval. Ale ve svém týmu měl Hannig také třeba Stanislava Procházku mladšího, skutečně zoufalou existenci, zpívající rozplizle naprosto neposlouchatelné libové popěvky pro učňovskou mládež. Stejný případ byla i další Hannigova akvizice, Arnošt Pátek.
V tomto duchu bychom mohli pokračovat ještě k dalším, už dvojnásob zapomenutým osobám, které se pokoušely v osmdesátých letech zpívat pop, měly jeden, dva hity, a pak zaslouženě zapadly, byť se jejich chlebodárci snažili sebevíc. Další vlivné týmy pop music, třeba ty vedené Ladislavem Štaidlem nebo Karlem Vágnerem, alespoň měly nějaké interprety, které lze považovat v rámci středního proudu za splňující základní kritéria hudebnosti, jako byli Karel Gott nebo Hana Zagorová.
Ve světle všech těch jmen, která jsme si tu vypsali, je vlastně Michal David, byť mohou jeho vlezlé popěvky působit jako čiré zlo, vlastně ještě celkem v pořádku. Vždycky zpíval, intonoval, jeho písničky měly nějakou stavbu, melodii, texty sice oslovovaly ty nejnižší pudy, ale měly jakž takž hlavu a patu. Samozřejmě nediskutujeme o jeho společenském angažmá, to tématem této připomínky není. Po hudební stránce, a pokusme se si to objektivně přiznat, byl vždycky sice špatný, ale skutečné dno české populární hudby bylo přece jen o dost hlouběji.
Zdroje:
https://sk.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Jane%C4%8Dek_(producent)
https://www.denik.cz/hudba/frantisek-janecek-osmdesatky.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Hannig
https://www.idnes.cz/kultura/hudba/petr-hannig-smrt-zemrel.A250121_151244_hudba_ts
