Článek
Jako první předesílám, že zde vůbec nemíním posuzovat údajný charakter či naopak bezcharakternost libovolného interpreta. Abych pravdu řekla, nezajímá mě - protože s kvalitou díla i schopnostmi umělce souvisí jeho morálka jenom velmi málo, případně vůbec. Jen tak namátkou: François Villon byl podle všeho lupič, násilník a dokonce i vrah, Josef Mysliveček umřel na syfilis a Karel Sabina byl udavač.
Mění to něco na tom, že Villonovy verše jsou zkrátka geniální, stejně jako Myslivečkova hudba? Samozřejmě, že ne. A libreta Karla Sabiny jsou rovněž vynikající. A totéž Nezvalovy verše - Nezval byl sice na straně jedné absolutní literární génius, který dokázal napsat téměř kdykoli, cokoliv a o čemkoliv, ovšem na straně druhé to byl také kariérní bolševik opěvující masového vraha Stalina. Prostě a jednoduše mravní kvality tvůrce a umělecké kvality díla jsou dvě zcela rozdílné věci.
A o populární kultuře to potom platí dvojnásob. Není ani nutné ukazovat na Hollywood, úplně stačí náš prvorepublikový a druhoválečný Barrrandov. Skoro každý herec, herečka nebo režisér více či méně chlastali a málem každý druhý šňupal koks. Manželská věrnost pak byla pojmem prakticky neznámým. Lída Baarová měla dokonce poměr s Goebbelsem (byť ještě před válkou a za války kvůli tomu měla v Protektorátu zákaz) a některé její kolegyně pro změnu zas měly sexuální vztahy do slova a do písmene s kdekým - a velmi často ne z důvodů zištných, ale proto, že zkrátka „byly na chlapy“. Jen ty řeči o tom, že Adina Mandlová spala i s K. H. Frankem, jsou naprostá lež. Ale i kdyby nebyla, měnilo by to něco na jejím hereckém umění?
Zpěváci a hudebníci pak nejsou o nic lepší než herci, možná spíš naopak. O většině zpěváků a frontmanů populárních kapel je „veřejným tajemstvím“, že jejich postelemi prošly celé zástupy žen. A ženské zpěvačky a hudebnice za svými mužskými kolegy nijak nezaostávají - tedy přinejmenším některé. Miluji šansony Edith Piaf - ale počítat, s kolika muži se za svůj život vyspala, bych vážně nechtěla. Dokonce jí kvůli jejímu „skandálnímu životu“ odmítali vystrojit církevní pohřeb. A jestli Edith Piaf skutečně kolaborovala s nacisty, nebo kolaboraci jenom předstírala a ve skutečnosti tajně spolupracovala s francouzským odbojem, se asi už nikdy nedozvíme.
Pokud nikomu neublížila jako udavačka nebo něco podobného - což s téměř jistotou můžeme říct, že neublížila - tak nám asi může být úplně jedno, jestli pohlavárům Wehrmachtu a SS v Paříži zpívala pro peníze, kvůli popularitě nebo kvůli tomu, aby z nich šikovně tahala strategické informace. Ale i kdyby pro odboj nehla prstem, mohlo by nám to být jedno.
Takže vytýkat Michalu Davidovi, že kolaboroval s minulým režimem, více než trochu nedává smysl, aspoň na můj vkus. Bavilo ho skládat hudbu a zpívat - a nejspíš (asi jako skoro každý umělec - výjimkou potvrzující pravidlo byl např. Franz Kafka) také zatraceně moc chtěl, aby jeho tvorba i on sám byli slavní. Tedy aby se jeho písničky hrály v rádiích i na diskoškách a pozpěvovali si je lidé na ulicích. Kdyby se postavil do opozice vůči režimu, na popularitu i slávu by mohl zapomenout.
A jestli jsou jeho písničky „typický popíkový kýč“? Za prvé je podle mého ještě příliš brzo na to je soudit. Pokud se budou hrát ještě za 100 nebo 200 let podobně, jako se hrají Verdiho árie, Straussovy valčíky a Vejvodovy polky - které, jen tak mezi námi, také byly „odrhovačkami“ své doby - tak se tím nejspíš stanou jistou „nadčasovou klasikou“.
A pokud po písničkách Michala Davida za 50 nebo 100 let „ani pes neštěkne“? Tak co má být, nebyl by prvním ani posledním autorem, který byl ve své době „megastar“, ale o tři generace později jeho jméno zná jen pár podivínů, kteří se do detailů zabývají dějinami umění určité konkrétní epochy. Takových už v dějinách lidstva bylo! A samozřejmě i bude.
Takže i kdyby veškerá tvorba Michala Davida byla „kýč jak bič“, může nám to být úplně jedno. Komu se to líbí, ten ať to poslouchá - a komu se to nelíbí, ten ať si pustí něco jiného. Rádio i televize mají takový „čudlík“, kterým se vypínají, přičemž plno lidí rádio vůbec neposlouchá a televizi nesleduje. To, co si chtějí poslechnout, si pustí na Spotify, na YouTube nebo si koupí příslušné album či zajdou na koncert.
Přiznávám, že mezi tuto kategorii lidí patřím i já. O co mám zájem, to si najdu na internetu, případně mám doma na vinylech a CD. Když bych si měla vzpomenout, na kterých koncertech jsem v posledních zhruba deseti letech byla fyzicky, tak se (z těch známějších) jednalo o skupiny Laibach, Ramstein, Nightwish, Nine Inch Nails, XIII. století, Asonance a Klíč.
Pak si ještě vzpomínám na koncerty Záviše a Vráti Hoška. A také ruského barda Julije Čersanoviče Kima, který je v naší republice asi méně známý, což je imo docela škoda - a myslím, že dnes už raději trvale žije v Izraeli, protože proti ruskému režimu psal protestsongy už před deseti lety (více z jeho tvorby zde).
Z těch ještě méně známých jsem pak několikrát (nebo dokonce mockrát) byla na koncertech uskupení a jednotlivců jako Bratrstvo Luny, The Rays of the Sun, Poetické hudební společenstvo, Falešné společenstvo, Laeg Mortemir, Lennonka nebo Máša Súrendil. V případě zmíněných mám i nějaká jejich CD, případně v mp3 stažené skladby ze stránky Písně Středozemě - z té spousty mezi mé oblíbené patří především Aredhel, Brány léta, Minas Tirith, Březová lodička, Sestřenko, Andúnë, Plátno z Valinoru, Sláva Númenoru, Helcaraxë, Moria, Královské srdce, Pustá pláň, Slunovrat nebo Valacirca.
Jak často a kde hrají Michala Davida je mi proto ukradené. Stejně tak je mi ukradené, kdy, kde a jak často hrají Marka Ztraceného, případně jiného zpěváka, který „boduje“ v soutěži Český slavík. Tuto soutěž nesleduji a je mi proto naprosto jedno, jestli Ztracený, Klus, Xindl X nebo kdokoliv jiný umí zpívat, natož pak jestli jejich skladby jsou nebo nejsou kýče.
Úplně stejně je mi jedno, nakolik kýčovité byly a jsou písničky vítězů Českého (tehdy tedy Zlatého) slavíka ze 70. nebo 80. let. Některé z nich se totiž docela dobře parodují, jako třeba právě tento kousek od Michala Davida. Stejně tak si vzpomínám, jak jsme na základce parodicky přetextovali Jasnou zprávu od Olympicu. Verš „kam se kouknu, kousek tebe mám“ jsme pochopili silně naturalistiky, takže se v naší verzi zpívalo něco jako „zabil jsem tě před úsvitem, mačetou a dynamitem sám, policajty na krku teď mám“ a v další sloce zase „a už je tu major Zeman, před ním žádnou šanci nemám, ou, poldové mě asi seberou“.
Jen tak mimochodem, seriál 30 případů majora Zemana byl i pro nás jasnou „kultovkou“, nebo možná jistou „guilty pleasure“. Všichni jsme hulákali „jednostejně v prachu lehnou a červi se rozezou, bič boží je vyžene“, první slavný český hororový web se jmenoval Studna.net (proč asi, že?) a ještě stále jsou na conech občas k vidění trička „Major Zeman Tour“, kde na přední straně je portrét Honzy Zemana v policejní uniformě a na zádech vypsané názvy všech třiceti epizod.
Podobná guilty pleasure jsou pro spoustu z nás také písničky zmiňovaných rádobyhvězd jako Víťa Vávra, Markéta Muchová, Pepíček Melen nebo třeba Bobina Ulrichová (která, jak známo, ve své písni ztvárnila veškeré utrpení kosovského lidu). Tyto „songy“ pro nás nabývají „kvalit“ filmů jako Hvězdná srážka, Toxický mstitel (a všechna jeho pokračování), Kněžna Libuše (alias The Pagan Queen) či třeba naprosto legendární turecké variace na různé kultovní filmy, např. na Star Wars nebo na Ramba.
Jako drinking game na Silvestra nic z toho vážně nemá chybu. A třeba obdobně, jako existoval Festival otrlého diváka, vznikne i Festival otrlého posluhače (tak trochu něco na tento zůsob má zatím Kovy na svém youtubovém kanále, prozatím jsou zde tři díly - měli bychom jej přesvědčit, aby v této úžasné sérii pokračoval).
Není tedy vůbec vyloučeno, že za 50 a ještě více let budou hity Michala Davida - nebo klidně i hity Tomáše Kluse a Marka Ztraceného - něčím jako je dnes Plán 9 z vnějšího vesmíru.
Je samozřejmě otázkou, zda by si Michal David, Marek Ztracený či kdokoliv jiný přál, aby jeho tvorbu jednou lidé „obdivovali“ stejným způsobem jako filmy Eda Wooda.
Ovšem obávám se, že - pokud se to tak stane - proti tomu nebudou moci dělat vůbec nic.
Na podobné téma: Umí Marek Ztracený zpívat? A je to vůbec důležité?
