Článek
Dneska to bude jiný. Trochu recenze a budu spoilovat víc, než bych chtěl. Vedle toho půjde i o dost osobní pohled na věc, a to nad rámec pohledu čistě literárního. Ale nemůžu si pomoct. Murakami se mnou dělá kouzla a při četbě jeho knih často zažívám zvláštní situace na hranici podivností, které prožívají hrdinové jeho knih.
„Kafka na pobřeží“ je jeden z nejznámějších Murakamiho románů psaných v žánru magického realismu, kde se běžný příběh ze současnosti mísí s tajemnými, záhadnými a nadpřirozenými událostmi. A možná právě proto, že je často považován za nejlepší Murakamiho dílo, jsem si ho schovával až na samý závěr čtení jeho tvorby. Jde o mou předposlední přečtenou do češtiny přeloženou knihu, zbývá mi už jen „Komturova smrt“.
Příběh nás zavádí z jedné strany k patnáctiletému klukovi Kafkovi Tamurovi, který utíká z domova, aby se zbavil svého oidipovského prokletí. Jeho cesta vede přes půlku Japonska až do zapadlé soukromé knihovny. Na to místo ho ale vede sám osud, právě zde může naplnit ono prokletí, vzepřít se osudu, najít sílu k velkému odpuštění a vrátit se zpátky do normálního života.
Paralelně, stejně jako v jiných Murakamiho dílech (třeba „1Q84“), sledujeme příběh pana Nakaty. Prostoduchého a laskavého starého pána, který si umí povídat s kočičkama a který v dětství prožil zvláštní paranormální příhodu, díky níž zcela ztratil paměť, stal se negramotným a získal své postižení, nebo dar, chcete-li. Pan Nomura je podobným způsobem táhnut osudem dlouhou cestou přes půlku Japonska do stejné knihovny jako Kafka Tamura. Jejich životy se propojí, i když se nikdy nepotkají a společně a s pomocí dalších často zvláštních přátel dokážou vyřešit všechny své úkoly.
Takhle to zní asi dost zvláštně a zmateně. Jako překombinovaný příběh bez hlavy a paty. Ale Murakami má dar podobné příběhy popsat zcela přirozeně a autenticky, že není nic, co by čtenáři přišlo divné a nereálné. A tak je povídání si s kočkama úplně samozřejmé, stejně jako bloudění v lese, který vás přenese do nějakého zvláštního mezisvěta mezi životem a smrtí, nebo déšť, při kterém z nebe padají pijavice.
Pan Haruki zatáhne čtenáře do svého zvláštního světa a díky skvělým dialogům a odzbrojující upřímnosti hlavních hrdinů jim věříte každou jejich myšlenku i čin. Já sám se je při četbě snažím co nejvíc poznat, a tak poslouchám stejnou hudbu jako oni, sleduju mapu, kde se zrovna pohybují, a to vše mi pomáhá knihu nejen číst, ale zároveň ji i žít.
A tak stejně jako hrdinové „Kafky“ poslouchám „White Album“ od Beatles, „Blonde On Blonde“ od Boba Dylana, „Dock Of The Bay“ od Ottise Reddinga nebo desku „Getz/Gilberto“ od Stana Getze. Následně přecházím na Beethovenovo „Archduke“ hrané Sukovým triem, protože Murakami má z nějakejch důvodů, které mi dost imponují, rád Česko a v jeho knihách se často naši umělci nebo reálie objevují. V této knize navíc vysvětluje, že Kafka znamená v češtině vlastně Vrána.
Ale protože čtu Murakamiho, musí se dít nějaký kouzla a tajemnosti. Hned na začátku mne odzbrojí první slova, která v knize jsou. Kluk, co se mu říká Vrána. Takhle se jmenuje předmluva, je to alter ego hlavního hrdiny. Úplně stejně se ale říkalo i hlavnímu padouchovi v knize, kterou jsem četl před „Kafkou“. Ve „Skáze Jezerní kotliny“. Hezká náhoda.
Poslouchám další tři desky, které i hlavní hrdina otáčí pořád dokola. „Kid A“ od Radiohead, „Greatest Hits“ od Prince a „My Favourite Things“ od Johna Coltrana. Musel jsem si je dát taky.
Radiohead jsou klasika. Z „Kid A“ mám odjakživa nejradši skladbu „In Limbo“ a tady jsem si, vzhledem k tomu, jak se pak vyvíjí příběh, jistej, že sem Murakami tuhle desku zařadil právě kvůli ní. Ale jak píšu, Radiohead jsou klasika. Nejpřístupnější věc. Mockrát poslechlý. Funguje to, neztrácím se. Jdu po známé cestě. A můžu postoupit na další schod. Prince.
Ten je pro mne záhadnej a vůbec mu nerozumím. Stejně jako „Pán prstenů“ nebo „Hvězdný války“. Chápu, že je to zajímavý, propracovaný, poctivý, respektuju to, ale neumím v tom pro sebe najít téměř nic. Ani teď, ani nikdy dřív. Navíc deska „Greatest Hits“ zřejmě vůbec neexistuje, tak poslouchám „The Very Best Of“ což považuju za přijatelný úkrok od autorova záměru. Zase se nepotkáváme, ale to je normální. Člověk, když jde po nějaký cestě, nemusí s každým krokem souznít, ale udělat ho musí. Je pro něj důležitej a přesně tohle mi tu teď dělá Prince.
A pak John Coltrane. Nikdy jsem ho neposlouchal, je to poprvé. Ležím s bolavým zubem, nemůžu spát, hluboká noc. Dávám si sluchátka a sedne mi to. Blížím se do nějakýho mezicíle. K nějakýmu pěknýmu milníku. Ty dlouhý improvizace mne dost baví, tady k souznění dochází. Pak najednou slyším kroky, divný zvuky, sundavám sluchátka, ale není to v domě, je to v tý muzice. Opakovaně hraju tuhle hru sundavání a nandavání sluchátek a v prvních dvou skladbách to tak je velmi často. Zvuky, který do hudby zcela jitě nepatří, něco jako kroky, něco jako tupý tlumený arytmický zvuk, ale slyším ho jen v tu noc se sluchátkama na uších, nikdy víc se tam už neobjeví. Nějakej duch se za mnou přišel podívat.
Tak tohle jsi měl asi Haruki na mysli, když jsi svý čtenáře směřoval sem, pomyslím si. A ta racionální část ve mně mi říká - hele, Honzo, ne. To si jen představuješ. Té mystické části mého já se ta představa nalezení tajné a skryté zprávy v té pravé konstelaci událostí, přesně v tu noc, kdy se člověk hudebně ladí na atmosféru pocitů hlavního hrdiny Kafky Tamury, líbí. A skutečnýmu, nerozpolcenýmu Honzovi je vlastně jedno, jak to je, ale baví ho to. Baví ho, že se zas něco děje, že to ten Murakami vždycky vyvolá a je jedno, jestli to je autorova genialita, moje přecitlivělost nebo třeba jen souhra změněnýho vědomí díky abscesu a několika ibalginům. Je to ale skvělý a přál bych to zažít každýmu.
A tak jsem tu popsal strašně moc řádek hlavně pro sebe. Abych to nezapomněl. To, že mne ta kniha zavedla na skvělý místa. Vedle toho přinesla nepřeberný množství mouder a pohledů na svět, o nichž lze dlouho přemejšlet. A koukat na život zas trochu jinak. S nějakým dalším stupněm poznání, které každá Murakamiho kniha přináší.
„Kafka na pobřeží“ je ale hlavně o odpuštění. Jak těžký je ho najít a přijmout. Kolik práce pro to musí člověk udělat a co všechno je potřeba podstoupit. Ujít náročnou cestu, často nepohodlnou, kterou by si dobrovolně jen tak nevybral. Ale stejně ji stojí za to podstoupit.
Kafka Tamura to ve svejch patnácti letech zvládnul. To nutně neznamená, že to zvládneme i my. Ale přečtení této knihy tomu může přispět. A ta naděje tu pak zůstává.
A to je všechno. „Kafku na pobřeží“ bych doporučoval každýmu. Fakt. Ta kniha může čtenáři dát strašně moc a může dost ovlivnit jeho život. A já jsem rád, že jsem si ji nechal až takhle do finále. Jako předposlední Murakamiho věc. Těším se na tu poslední.
Knihu „Kafka na pobřeží“ vydal Odeon v roce 2010.
