Pamatujete si na karlovarskou herečku Olgu Scheinerovou? Těžko, komunisti jí skoro neumožnili hrát

Na apríla roku 1968 poslal Pavel Kohout Josefovi Balvínovi, v té době tajemníkovi Svazu československých divadelních umělců, dopis režiséra Vítezslava Bartoše z 25. března. V něm si Bartoš stěžuje na poměry v Karlovarském divadle, v němž byl zaměstnán on i jeho manželka, herečka Olga Scheinerová, ale oba o svou práci přišli. Oficiálně z reorganizačních důvodů, ale oba manželé byli přesvědčeni o politickém pozadí vyhazovu.

Balvín tuto kauzu předal k prošetření rehabilitační komisi SČDU, o níž jsem tu před časem psal v souvislosti s rehabilitací Waldemara Matušky. Pojďme se po pětapadesáti letech vrátit k dalšímu případu nelehkého života našich divadelníků v 60. letech minulého století. Projít nedávno nalezené dokumenty, které nikdo více než 50 let neviděl a rekonstruovat, jak to s osudy Olgy Scheinerové a Vítězslava Bartoše bylo.

Herečka Olga Scheinerová se narodila v rodině, která byla z pohledu vládnoucí komunistické strany ideologicky nevhodná. Měla smůlu hlavně na prarodiče. Dědečkem z otcovy strany byl Josef Scheiner, první starosta České obce sokolské a také prvorepublikový poslanec, zároveň bratr malíře Artuše Scheinera, známého ilustrátora Pohádek Boženy Němcové nebo Kulihráška. Dědečkem z matčiny strany byl také poslanec Českého zemského sněmu, bankéř a vlastenec. Byl vězněn spolu s Kramářem a Rašínem za 1. světové války, ale i nacisty za protekrorátu a následně i po druhé světové válce.

Ačkoliv prarodiče i rodiče Scheinerové zemřeli do roku 1950, tedy rok před jejím nástupem k studiu na AMU, už tady pociťovala problémy se svým třídním původem. Studium pro ni proto nebylo lehké a po druhém ročníku byla Olga vyloučena. A nebylo to pro špatné výsledky nebo nedostatek hereckého talentu. Šlo o politické problémy.

V rozsáhlém dopise, který Scheinerová poslala rehabilitační komisi 29. dubna 1968 na šesti strojopisných stranách, popisuje svůj dosavadní život, který se s ní vůbec nemazlil. Rozepisuje se i o důvodech jejího vyhození z AMU. Sama identifikuje čtyři prohřešky, kterých se vůči komunistickému vedení školy dopustila v roce 1953 a které byly důvodem jejího nedobrovolného odchodu ze školy.

Ten první čin, kterým šlápla vedení školy na kuří oko, se týkal její nejbližší rodiny. Matka Scheinerové zemřela už v roce 1943. Přesto byla studentka Olga jako příslušník buržoazně-kapitalistické rodiny pozvána na veřejnou schůzi herecké katedry a zde měla „proklít památku své matky“, jak sama uvádí. Od své rodiny se ale i jako sirotek odmítla distancovat.

Na to navázala dalším svévolným chováním, nevstoupením do Československého svazu mládeže. Scheinerová to tehdy vysvětlovala svou nezralostí. Zároveň ale poukazovala na skutečnost, že měla o ČSM pochyby. Vnímala, že se organizace nechová dle jejích morálních hodnot, sama to popisuje jako „věci, které se jí na ČSM už tehdá jevily nesprávnými, ale které byly uznávané jako svrchovaná idea hnutí.“

Třetím prohřeškem byla účast ve školní pracovní skupině, která se zabývala literaturou na škole tenkrát nepřístupnou a proskribovanou. Zde studovali závadné autory. Vždy si vybrali některého, o kterém učebnice mlčely, a uspořádali besedu, na níž četli jeho úryvky, diskutovali názory a snažili se nalézt důvody, v čem byli tito autoři tak špatní, že se ocitli na černé listině. Šlo například o Viktora Dyka, Karla Čapka, Jean-Paul Sartra, Williama Saroyana, ale i T.G. Masaryka. Tento literární spolek byl ale brzy vedením školy odhalen a studenti byli kázeňsky potrestáni.

Poslední kapkou pak byly závěrečné ústní zkoušky ve druhém ročníku. Olga odmítla tvrzení, že hercem může být jen komunista. Tuto zkoušku popisuje slovy: „Bylo to v době, kdy na škole vládl krutý boj mezi linií profesorů z Národního divadla a z Realistického divadla, mým profesorem byl Karel Máj. Tehdy šlo o to, abych prohlásila, že konkrétně Jiří Plachý a Karel Höger nemohou být pro své přesvědčení herci a tudíž by neměli hrát divadlo.“ A tak se studentka při závěrečném hodnocení od nejmenovaného studenta dozvěděla, že „kdyby on byl u vesla, lidi jejího typu by nenechal studovat a rovnou by je odkrágloval“. Padesátá léta v celém svém hnusu.

Své hříchy si nezlomená Scheinerová musela nuceně odpracovat jako závoznice v RaJ a po roce se mohla vrátit do školy. Tentokrát to zkusila na JAMU. Na školu udělala přijímací zkoušky, ale přišel zákaz shora ji i přesto přijmout. A tak se studentka, která milovala divadlo a chtěla se mu celý život věnovat, rozhodla obcházet různé profesory, ale marně. Nepomohli pan Máj, Gübel ani Půlpánová. Nakonec se podařilo přesvědčit dr. Vlastimila Urbana, který zařídil podmínečné přijetí na JAMU. Na školu, kterou již talentovaná Olga úspěšně absolvovala.

Ale ani to nebyl konec jejího smutného příběhu. Začala v divadle ve Varnsdorfu, z něj byla přesunuta do Klatov. Odtud ji záhy vyhodil nový ředitel Čestmír Kovář, který prohlásil, „že tam, kde je on ředitelem, nebude nikdo se jménem Scheiner“. To vše mělo neblahý vliv na hereččino zdraví. Nejistota, ve které žila, a nemožnost uplatnit se pro ni znamenala devítiměsíční zdravotní pauzu. Po ní, v roce 1962, nastoupila do divadla v Karlových Varech.

Zde působil i její manžel, režisér Vítězslav Bartoš. Jak už ale víme, ani v Karlovarském divadle se manželům příliš dařit nebude. Po změně vedení divadla jsou z reorganizačních a finančních důvodů propouštěni nepohodlní herci a režiséři a pan Bartoš s paní Scheinerovou dostávají výpověď mezi prvními. Výpověď, která na první pohled vypadá korektně, protože skutečně došlo k příkazu snížit v divadle stav. Je ale jasné, podle jakého klíče byli propuštění vybíráni.

Scheinerová se to ve svém dopise nebojí pojmenovat. Nemá co ztratit, a tak podá rehabilitační komisi velmi cenné svědectví (zkráceno).

„Myslím, že není na škodu uvést, kdo vlastně tehdá rozhodoval o osudech umělců, kdo jim měnil životy, kdo je posílal do stoupy: Předseda ZV ROH Dobroslav Čech, známý jako herec nevelkých kvalit, ale hlavně též známý svými slabými osobními kvalitami. Byl nucen opustit za nějaký čas svou funkci pro osobní skandály, jež přesahovaly rámec divadla a jimiž se zabývala i veřejnost včetně bezpečnosti. … Šéf činohry Hugo Domes, který přišel do Karlových Varů, aby zabránil tomu, že dostane z Pardubic výpověď pro neschopnost. Suveréně rozhodl jak o mém manželovi, svém velkém konkurentovi, tak i o mně tím, že nepřipustil jakoukoliv revokaci mého odchodu. … Zatímní ředitel Karel Fišer, herec slabých kvalit, člověk, bez vlastního názoru na umění, který si dal všechny důležité otázky napsat svým dramaturgem a jež pak nesměle přečetl. … Stojí za to jen připomenout, že všichni tito tři pracovníci jsou členy KSČ.“

Tento umělecký pár byl z divadla propuštěn v roce 1965. A nezbylo mu, než se živit, jak to šlo. Vítězslav Bartoš byl chvíli náborář v Karlových Varech, chvíli drvoštěp. S divadlem se pokusil soudit, ale spravedlnosti se nedobral. Oba marně hledali uplatnění v divadle.

Rehabilitační komise SČDU, na kterou se režisér a herečka obrátili, celou situaci pečlivě prošetřovala. Vyslechla svědky, zkoumala platnost právních kroků, politické důvody výpovědí. Tím, že k nim došlo v době reorganizace a snižování stavu umělců v Karlovarském divadle, se komisi nepodařilo žádné bezpráví prokázat, a tak musela konstatovat dva negativní závěry. V létě připravovala textace obou závěrů, v nichž se píše, že ani jednu výpověď nelze kvalifikovat jako politickou represi.

U režiséra Vítězslava Bartoše bylo pouze konstatováno, že „výpověď neměla politické pozadí“. I tak se komise snaží pomoci, jak to jde. Do zprávy pro pana Bartoše uvádí: „Protože jde zřejmě o málo citlivé hospodaření s uměleckými talenty, obrátila se rehabilitační komise SČDU na divadelní oddělení Ministerstva kultury s upozorněním, aby Vaše zkušenosti a erudice nezůstaly natrvalo nevyužity“.

Ve zprávě pro herečku Scheinerovou jde komise ještě dál. „Komise uznává, že paní Scheinerová jako dcera prvního starosty ČOS (to komise popletla, nešlo o otce, ale o dědečka) a vnučka dr. Jaroslava Preisse měla na škole kádrové problémy, že v padesátých letech byla označovaná jako „politicky nespolehlivá“. Protože její odchod z angažmá byl zdůvodněn malou použitelností jejího typu v malém souboru, obrátila se rehabilitační komise SČDU na divadelní oddělení MKI se žádostí, zda by návrat paní Scheinerové do divadla mohl být umožněn poskytnutím jednoročního stipendia v tom ansámblu, kde by si sjednala přijetí.“

Osudy některých lidí jsou ale nevratně smolné. Jak jsem již uvedl, tyto zprávy komise připravovala v létě roku 1968. Následně do rehabilitačního řízení vstoupila invaze vojsk Varšavské smlouvy. A tak na jejich odeslání došlo z pochopitelných důvodů až na podzim, 29. října. V té době už má v ruce zprávu o stipendiu z ministerstva kultury, která zní: „Vzhledem ke změněným poměrům po 21. srpnu nemůže MK původně projednávané stipendium poskytnout.“

Olga Scheinerová zemřela 5 let poté, v roce 1973. K umění se jí aspoň na chvíli vrátit podařilo, účinkovala v rozhlasové hře „Balada o děvčátku“ z roku 1973.