Dostupná zdravotní péče v Česku: Konec samozřejmosti?

Zdravotnictví v České republice, dlouho považované za pilíř jistoty, se nachází na pokraji vážné krize. Nejedná se už o teoretickou hrozbu, ale o problém, který se v dohledné době plně projeví. S blížícím se masivním odchodem lékařů do důchodu, který se týká alarmujících 42 % z nich, se dostupná péče pro tisíce rodin v pohraničních a venkovských oblastech, jako jsou Karlovarský, Ústecký a Jihočeský kraj, stane minulostí.

Tyto obavy nejsou neopodstatněné. Dlouhodobě rostoucí počet pacientů na jednoho lékaře je neklamným znamením. Zatímco v roce 2010 připadalo na jednoho praktika průměrně 1 868 pacientů, v Karlovarském, Ústeckém a Jihočeském kraji se tento počet do roku 2023 zvýšil na více než 2 100. U pediatrů je situace ještě kritičtější, kde na jednoho lékaře připadá až 975 dětí, což je o stovky víc, než je doporučený počet. Blížící se odchody starších lékařů do důchodu tak tento už tak alarmující stav ještě prohloubí a dostupnost péče se bude neustále zhoršovat.

Přestože na papíře patří Česko mezi evropskou špičku a podle Eurostatu je zdravotní péče oficiálně nedostupná jen pro dvě desetiny procenta obyvatel, skutečnost v mnoha regionech vypadá jinak. Dojezdová doba k lékaři je sice zákonem regulovaná, ale jakmile praktik odejde do důchodu, najít náhradu se může stát doslova maratonem po ordinacích. Tisíce rodin dnes hledají lékaře pro své děti či seniory a stále častěji se setkávají s odmítnutím.

Počet mladých mediků sice roste, ale problém není pouze v počtu absolventů, ale v jejich motivaci a pracovních podmínkách. Česká lékařská komora (ČLK) dlouhodobě upozorňuje na tzv. odliv mozků (brain drain), kdy zhruba 150 až 200 čerstvých absolventů ročně odchází za prací do Německa a Rakouska. Tito mladí lékaři hledají lepší platové ohodnocení, modernější vybavení, méně byrokratické zátěže a lepší možnosti vzdělávání a profesního růstu. Tento odliv se netýká jen mladých, ale je stále obtížnější udržet i špičkově atestované lékaře, například neurology, psychiatry nebo kardiology, kteří snadno nacházejí uplatnění v zahraničí. Jako dočasné řešení do českého systému často nastupují zahraniční lékaři, což s sebou ovšem přináší další úskalí v komunikaci a adaptaci.

Stárnutí lékařské populace je tikající časovaná bomba. Průměrný věk praktického lékaře je dnes 55 let a 42 % z nich je starších šedesáti let. To znamená, že během několika málo let odejde do důchodu obrovský počet zkušených lékařů. Přestože ministerstvo slibuje, že do roku 2030 přibude deset tisíc nových lékařů, problém je v tom, že tito noví absolventi nemají zájem pracovat v ambulantním sektoru a v odlehlých regionech, což přímo nahrává nedostatku lékařů v těch nejpotřebnějších oblastech.

Kromě celkového nedostatku praktických lékařů se prohlubuje nerovnoměrné rozdělení péče. Zatímco ve velkých městech se ordinace ještě zaplňují, situace v menších obcích a na venkově se stává kritickou. Mezi nejhůře zasažené regiony patří zejména pohraniční a venkovské oblasti Karlovarského kraje (např. Ašsko) a dále oblasti v Ústeckém a Jihočeském kraji. Karlovarský kraj se dokonce řadí mezi nejhorší v zemi, co se týče dostupnosti ambulantních specialistů, a hůře už je na tom pouze Ústecký kraj. U dětských lékařů je situace ještě vážnější, kdy v některých menších a pohraničních okresech, působí jediný pediatr na celý okres. Pacienti jsou nuceni dojíždět desítky kilometrů, což pro seniory nebo rodiny s dětmi představuje obrovskou překážku. U těchto odborníků jsou objednací lhůty často v řádu měsíců. Dalším závažným aspektem jsou dlouhé čekací doby na plánované operace, které přímo ovlivňují kvalitu života tisíců pacientů. Nejčastěji se tento problém týká takzvaných „neakutních“ zákroků, jako jsou náhrady kyčelních a kolenních kloubů, operace šedého zákalu, nebo vybrané neurochirurgické a kardiochirurgické zákroky. Nedostatek specializovaných chirurgů, anesteziologů a kapacit nemocničních lůžek vede k tomu, že pacienti musí na zákrok čekat dlouhé měsíce, někdy i více než rok. Tento stav s sebou nese nejen obrovskou fyzickou a psychickou zátěž, ale často také brání pacientům v návratu do práce a soběstačnosti.

Pokud si dnes říkáte, že máte svého lékaře a jste v klidu, zkuste si představit, co se stane, když ten lékař odejde do důchodu. Měl by ho nahradit někdo mladší, ale v kraji žádný dostupný praktický lékař není. Voláte do okolních měst – všude mají plno. Dítě má zdravotní problém, potřebuje odborníka, ale objednací lhůta je půl roku. Vy sami potřebujete kontrolní vyšetření, ale dostat se na něj znamená ztratit den volna, čekat dvě hodiny v čekárně, a pak možná slyšet: „Bohužel, budeme vás muset přeobjednat.“

Politici zdravotnictví neřeší systémově. Každý krok znamená nepříjemnou debatu, riziko ztráty voličů, investice bez jistého výsledku. V systému se střídají ministři, mění se priority, ale klíčová otázka dostupnosti péče zůstává stranou. Stát, kraje, pojišťovny i komory spolu často nemluví jednotným hlasem. A když se lidé adaptují – připlatí si, jezdí dál, hledají soukromé možnosti – tlak na změnu se rozplyne.

Je to ten typ problému, který neřve titulky, ale nenápadně roste. Ještě máme šanci, ale pokud bude trend pokračovat, dostupná zdravotní péče, kterou jsme považovali za samozřejmost, se může stát výsadou těch, kteří mají dobré kontakty, lepší příjmy nebo možnost cestovat za péčí. Pro běžnou domácnost – rodiče s dětmi, seniory, pečující osoby – to může být velká a tichá rána do životní jistoty, kterou jsme si zatím neuvědomovali.