Článek
V listopadu 2025 se Česká republika ocitla v neobvyklé situaci: prezident Petr Pavel odmítá jmenovat Andreje Babiše předsedou vlády, přestože hnutí ANO uzavřelo koaliční smlouvu se stranami SPD a Motoristé a disponuje parlamentní většinou. Důvodem je obnovený střet zájmů – Babiš se v říjnu opět stal jediným vlastníkem holdingu Agrofert.
Prezident trvá na tom, že Babiš musí veřejně oznámit, jak hodlá střet zájmů řešit. Bez tohoto kroku není ochoten jmenování provést. Babiš naopak tvrdí, že „řešení má“, ale odmítá ho konkretizovat. Spor se tak přesouvá z roviny právní do roviny symbolické: jde o důvěru v ústavní instituce, transparentnost a politickou kulturu.
Ústava versus realita
Článek 68 Ústavy ČR říká, že prezident jmenuje předsedu vlády. Neříká kdy, ani koho. Prezident má tedy prostor pro uvážení, ale ne neomezený. Pokud by blokoval jmenování dlouhodobě, mohl by být obviněn z porušení ústavního pořádku – byť jen teoreticky. V praxi je však prezident téměř neodvolatelný a jeho rozhodnutí nelze právně vynutit.
Může Babiš prezidenta obejít?
Právně nikoliv. Politicky však ano – například tím, že navrhne jiného kandidáta z ANO, nebo že parlament upraví zákon o střetu zájmů. To by ale vyvolalo silnou kritiku. Jinou možností je veřejný tlak: pokud by se prezident dostal do izolace, mohl by ustoupit. Zatím však Pavel působí pevně a argumentuje ústavní odpovědností.
Co je v sázce
Nejde jen o jmenování premiéra. Jde o precedent: může prezident odmítnout vůli parlamentní většiny kvůli etickému principu? Může politik s jasným střetem zájmů vést vládu, pokud má mandát od voličů? A může se ústavní rovnováha stát nástrojem politického boje?
Tato situace ukazuje, že český ústavní systém je pružný, ale zároveň zranitelný. A že důvěra v instituce není dána zákonem, ale jednáním lidí, kteří je reprezentují.
