Článek
Nálada pod bodem mrazu
V práci jsme si na řešení sportovních událostí nikdy moc nepotrpěli. Většinou máme dost úkolů, které mají vyšší prioritu, než se pokoušet analyzovat proběhlé zápasy v hokeji. Něco mi ale říkalo, že tentokrát nastanou potíže.
Už při mém příchodu do kanceláře bylo jasné, že se nepletu. Roman i Marek - naši konstruktéři - seděli na svých místech a vášnivě si vyměňovali své postřehy a argumenty.
Pozdravili sotva na půl úst a pokračovali v hovoru. Neuběhla ani minuta a vášnivá diskuze začala přiostřovat. Marek tvrdil, že všechno bylo zaplacené, brankář to nevychytal schválně a trenér záměrně nominoval hráče druhé kategorie.
Roman mu oponoval, že prohra byla zasloužená a že jsme na soupeře zkrátka neměli. Nevím, jak dlouho se takhle dohadovali.
Já osobně chodím do práce kolem 7:30. Odložím si bundu nebo mikinu v kanceláři, zajdu se podívat do výroby a pak do kuchyňky pro ranní kávu.
Právě tam jsem potkal nákupčí Janu. Otrávený výraz v její tváři naznačoval, že pánové diskutují už hodnou chvíli. A to ještě nezačala pravidelná porada.
Kolik je hodin?
Nejsem zastáncem nesmyslných schůzek, které nic nepřinesou. Tvrdím ale, že jednou měsíčně to smysl má. Navíc, pokud jde vše podle plánu, je to spíše taková odpočinková záležitost. Tedy…až do včerejška byla.
Čas máme pevně stanoven na 8:00. S Janou jsme již seděli v zasedačce. Za okamžik se k nám připojil kvalitář Zdeněk, ale Marek s Romanem nikde. Podíval jsem se na hodinky. Za čtyři minuty osm. Dobrá, ještě počkáme.
Stále nic. Ručičky ukazovaly osm pryč. V tu chvíli mi došla trpělivost a rozhodl jsem se, že si pro chlapce dojdu. A také jsem tak učinil.
Zaregistrovali mě až ve chvíli, kdy jsem si mezi dveřmi odkašlal.
„Kolik je hodin?“ zeptal jsem se ostře, bez náznaku shovívavosti. Najednou ztuhli a nastalo ticho. „Nemáte být náhodou na poradě? Do zasedačky a fofrem!“
Připadalo mi, že teprve tehdy zpozorovali, že jsou v práci a ne doma u televize. Bohužel se za chvíli ukázalo, že jsem se mýlil.
A dost!
Společně jsme došli do zasedačky a zaujali svá obvyklá místa. Zapnul jsem projektor a otevřel elektronický zápis.
„Dobré ráno všem, všechny vás vítám na pravidelné měsíční schůzce,“ začal jsem tradičně a nervózně přitom pokukoval po obou konstruktérech, kteří se šeptem snažili o další hokejový rozbor.
„Dneska máme jenom pár bodů, tak to půjde rychle. Výsledky zkoušek tvrdosti, Zdendo? Máme je?“
„Jo, máme,“ odpověděl pohotově. „Tady se na to pod…“
Vím, co mi chtěl říct, ale musel jsem ho zvednutím ruky zarazit. Marek s Romanem nejspíš získali pocit, že když se nemluví přímo k nim, mohou vlastně klidně pokračovat v nerušeném rozhovoru.
„Máte snad pocit, že jste na stadionu, chlapi?!“ zeptal jsem se důrazně a hlasitě. „Tak aby bylo jasno, na poradě žádnej hokej řešit nebudete, rozumíme si? Tady jste v práci! Buď se okamžitě srovnáte a budete se věnovat tomu, čemu máte, nebo si vás srovnám sám! A můžete mi věřit, že se ani v klidu neuprdnete, jak mě budete mít pořád za zadkem. Je to jasný?!“
Oba dva na mě zírali jako chleby z tašky. Takhle mě ještě nikdy neviděli. Abych byl upřímný, překvapil jsem sám sebe. Konečně jsme mohli normálně začít.
Své kolegy mám rád a záleží mi na vzájemných vztazích. Ale v dnešní nejisté době, kdy se každý podnik snaží urvat zákazníka pro sebe, je důležité, abychom pružně reagovali na všechny výzvy.
Jinak se nám to začne hroutit a to bude teprve hokej…
Zdroj: Autorský článek
