Článek
Klasický případ nevěry
Tondův příběh vlastně není ničím zvláštní. Je to obyčejný, hodný a poctivý chlap, který se vždycky snažil dát své přítelkyni Mirce první poslední. Až do včerejška si myslel, že si ji vezme a založí spolu rodinu. Když Mirku ráno zahlédl s jiným mužem, který ji vášnivě líbal pod rozkvetlým stromem, situaci nezvládl a z místa utekl.
Svěřil se mi, že neví, co má dělat. Já osobně Mirku nesoudím, ale protože ten pocit zrady dobře znám, prozradil jsem Tondovi své tajemství, které roky leželo kdesi hluboko uvnitř mého nitra.
Posunutá objednávka
Psal se rok 2008 a svět se nacházel uprostřed velké krize. Práce bylo poskrovnu a jen hlupák by si nechal utéct šanci na přivýdělek. Tenkrát jsem pracoval jako konstruktér, ale zakázek bylo málo a firmy se pouštěly do nových projektů s nejvyšší opatrností.
Proto se mi velice hodilo, když mi můj soused nabídl solidní přivýdělek formou práce v lese. Každou sobotu, za stokorunu na hodinu. Nabídku jsem s chutí přijal. I moje přítelkyně Ilona z ní byla nadšená. Jen asi z trochu jiného důvodu.
První týdny šlo všechno jako po másle. Soused mě každou sobotu vyzvedl, dostával jsem zaplaceno v hotovosti hned po práci a vydělané peníze jsem si pro jistotu dával stranou. Až jednou zazvonil sousedovi telefon. Volal zákazník a prosil, zda bychom nemohli přivézt dřevo o den později, protože musí nutně odjet. Říkal jsem si, že jedna neděle mě nezabije. Alespoň jsem mohl být doma dřív.
Sobotní dýchánek v mé posteli
Když jsem stanul přede dveřmi své garsonky, zaujal mě pár bot, který tam rozhodně neměl co pohledávat. Na návštěvy k nám nikdo nechodil, protože by to vzhledem k prostoru nebylo příliš komfortní. Něco uvnitř mi říkalo, že budu mít co dělat s nezvaným hostem.
Moje obavy se v okamžiku staly skutečností. Sotva jsem otevřel dveře, Ilona vypískla a mládenec vedle ní sebou pořádně cuknul. Leželi spolu na mé posteli, přikrývali se peřinou a nebyli schopni slova. Stejně jako já.
Kypěly ve mně pocity vzteku, zrady a ponížení, ale ze všech sil jsem se snažil zachovat si nad celou situací kontrolu, ovládnout emoce a neprovést žádnou hloupost. Prohlédl jsem si svého soka v lásce: hubený floutek s přidrzlým výrazem ve tváři, rozježenými vlasy a drobným strništěm.
Na hlavě měl brýle, které si po prohlídce mojí figury a kamenného výrazu honem rychle sundal. Navzdory situaci mě to pobavilo.
„Ty si myslíš, že tě chci praštit? Abys mi tady zaprasil byt?“ pronesl jsem klidně. Ilona se chtěla dát do vysvětlování, ale nemínil jsem jí dát šanci. Udělal jsem tři kroky a sáhl do zadní kapsy, kde nosím peněženku.
Vytáhl jsem z ní vydělanou tisícovku a podal ji jejímu novému příteli.
„Tady máš. Vezmi ji za to na večeři. A teď koukejte vypadnout, chci se dívat na seriál.“
Oblékli se rychle a mlčky. Ilona už nic nezkoušela, protože dobře věděla, že tohle je konec. Těžko říct, zda nevěra z její strany trvala po delší dobu, ale na tom už nesešlo. Jakmile odešli, ulevilo se mi.
Moje oči se pozvolna rozhlédly po garsonce - Ilona tady sice nechala pár osobních věcí, ale ty jsem jednoduše zabalil do krabice, vynesl na chodbu a následně vyměnil zámek bytových dveří.
Ano, bolelo to. Strašně moc. Přesto jsem na sebe byl hrdý, že jsem se dokázal ovládnout i v tak vypjaté chvíli. A přebolelo to mnohem rychleji.
Udělej to samé
„A takhle to tehdy dopadlo, kámo,“ zakončil jsem své vyprávění.
„Měl jsi mu rozhodit sandál,“ řekl Tonda naštvaně.
Vysvětlil jsem mu, že i když to byla jedna z prvních myšlenek, která mě napadla, šlo by o primitivní řešení. V tu chvíli bych se projevil jako zhrzený paroháč, kterým jsem prostě byl. Hotovo. Byl to fakt a žádná rána by nepomohla.
„Jestli ti můžu dobře poradit, udělej to samé. Prostě Mirku sbal a vyhoď,“ radil jsem Tondovi. „Podvedla jednou, udělá to znova. Jdi si třeba zaboxovat, ale hlavně ze sebe setřes ten vztek a zradu. Děti nemáte, závazky taky ne, trvalý bydliště u tebe nemá. Kdyby se ti náhodou připletla do cesty, nic neříkej, nic nevysvětluj. Nemáš co a hlavně nemusíš. Hlavně klid! Zvládneš to?“
Tonda přikývl. Prozatím se mi neozval, ale já věřím, že udělal všechno tak, jak jsem mu poradil. Říká se, že každý si zaslouží druhou šanci. Souhlasím s tím jen částečně. Protože podle mě jsou v životě věci, přes které prostě vlak nejede.
Zdroj: Autorský článek
