Článek
Zdeňka jsem vždycky považoval za správného chlapa. Přestože v životě neměl štěstí na partnerky, nikdy se nevzdal. Ze svého jediného vážnějšího vztahu má šestiletého syna, o kterého se staral příkladně a bezvýhradně.
Když u nás před dvěma lety v noci zazvonil a prosil o pomoc, kývli jsme. Pravda, našemu souhlasu předcházela dlouhá diskuze - nešlo totiž o malou částku.
Tehdy jsme ocenili, že se neupsal lichvářům a raději se se svými potížemi obrátil na blízké.
Všechno jsme řádně sepsali
Zdeněk u nás té noci přespal a hned ráno jsme začali konat. Sepsali jsme smlouvu o půjčce, ověřili podpisy - zkrátka vše, jak má být. Přiznám se, že se mi trochu třásla ruka, když jsem těch 200 000 korun odesílal na jeho účet. Co bychom však pro rodinu neudělali, že?
První tři měsíce chodily dohodnuté splátky přímo ukázkově. Na den přesně, tak jak bylo domluveno. Říkali jsme si, že naše obavy byly nejspíš zbytečné. Pak přišel první zádrhel…
Stalo se něco?
Začalo to nenápadně. Splátky chodily později a jejich výše se zmenšovala. Kdyby se to stalo jednou nebo dvakrát - mávl bych nad tím rukou. Jenže z pravidelného splácení se stalo trvalé nesplácení.
Nejdřív to byly obyčejné omluvy. Jednou se zpozdila faktura, pak mu jeden klient nezaplatil včas, syn byl nemocný a on s ním musel zůstat doma. Vše navenek působilo uvěřitelně - vždyť kterému podnikateli se to nestalo?
Červíček pochybností nás však nahlodával stále víc. Snažili jsme se to řešit lidsky - zavolat, zeptat se, co se děje. Telefon nebral, na zprávy neodepisoval. Nezbývalo než se ozvat důrazněji. A tehdy se do celé situace vložila jeho matka.
Nechte ho být!
Na naše zprávy odpovídala ona, telefony brala za něj. Každá jednotlivá konverzace skončila hádkou. Zdeněk je prý v těžké situaci a potřebuje klid. My prý peníze dostaneme a nemáme mít strach. Tak končila většina hovorů a psaných konverzací.
Když přijel na návštěvu k manželčiným rodičům a já ho konfrontoval, přiběhla jeho matka a spílala mi, že „Zdeněček“ teď nemůže řešit peníze, protože je ze všeho špatný a my musíme počkat. Hlavně ho nechte být, zdůrazňovala pokaždé.
Manželka se pomalu začala smiřovat s tím, že jsme mu jednoduše skočili na špek a peníze už v životě neuvidíme.
Co se s tím dá dělat?
Bohužel na tuto otázku nemám odpověď. Když se snažím o normální a diplomatické řešení, Zdeněk mlčí - a já od jeho ctěné matky poslouchám moudra, která pro mě nemají žádnou váhu.
Je paradoxní, že všechny trumfy mám v ruce já - a přesto neexistuje způsob, jak získat peníze zpět. Několik lidí mi radilo, abych mu - lidově řečeno - rozhodil sandál.
K takovému kroku se ale nechystám. Ničemu by to nepomohlo a ještě by se to otočilo proti mně.
Máme ho žalovat? Předat případ vymahačské firmě? Opravdu nevím. Uvědomuji si, že jde o příbuzného. Ale všechno má svoje meze. A ty už byly dávno překročeny.
Co byste na našem místě udělali vy? Můžete odpovědět v komentářích.
