Článek
Příběh mých rodičů
Před deseti lety bylo mé mamince 73 let a tatínek byl o sedm let starší. Na prahu životního jubilea si zlomil nohu v krčku. Fráze, která je často omílaná a zároveň dovede nadělat velkou paseku.
Dva týdny strávil v nemocnici a následný měsíc v rehabilitačním ústavu v Košumberku. Přirozeně jsme se o něj obávali a strachovali se.
Díky precizní a intenzivní péči se vrátil domů ve velmi dobrém stavu a my z toho měli upřímnou radost. Těšili jsme se, že společně strávíme ještě mnoho příjemných okamžiků. Rodičů byt jsme jen decentně upravili, aby se v něm tatínkovi lépe pohybovalo.
Nicméně i přes všechny prvotní pozitivní známky nám začal chřadnout před očima, měl bolesti, nechutnalo mu a diagnostikovali mu počínající demenci. Maminka ve svých letech neměla dostatek sil, aby se o něj starala sama. A tak začal dlouhý koloběh toho, co jako rodina uděláme.
Všichni vlastníme byty, moje rodina, bratrova i naši, ale žádný z nich nebyl dostatečně velký na sestěhování. Nabízela se možnost dva byty prodat a pořídit jeden větší. Nicméně my potřebovali řešit situaci téměř z týdne na týden ne-li ze dne na den. Dlouhé hledání vhodného bytu, prodeje apod., se nejevilo jako nejlepší řešení.
Po dlouhém uvažování jsme poprosili o pomoc pečovatelskou službu, společně s odlehčovací službou. Maminka také společně s tatínkem navštěvovala jednou týdně denní stacionář.
Zároveň jsme podali žádost o domov důchodců i o byt v domově s pečovatelskou službou, kam se rodiče po roce odstěhovali. Maminka byla od začátku rozhodnutá, že tam půjde společně s tatínkem. Odmítala možnost, že by tam byl tatínek sám.
Byl to náročný rok, společně s ostatními členy rodiny jsme se střídali u nich na gauči, když bylo třeba. Časy, ve které jsme byly v práci, vykrývaly paní pečovatelky. K odpočinku všech jsme jednou za čtvrt roku využívali onu odlehčovací službu.
Ale až na malé výkyvy jsme najeli na poměrně fungující systém. Přesto se rodiče rozhodli nabídky z domu s pečovatelskou službou využít.
Byt, který byl rodičům v domě přidělen, jsme zařídili dle gusta rodičů. Naši do toho investovali dost svých peněz, ale jelikož jsme si byli vědomi toho, že tam zřejmě dožijí své životy, všichni jsme si přáli, aby to měli zařízené podle svého.
A skutečně, vznikl z toho útulný a malebný domov. Oba rodiče tam měli zajištěné své potřeby. O tatínka bylo postaráno, když potřebovala maminka odejít. Paní pečovatelky a zdravotní sestřičky pomáhaly babičce s péčí, my tam za nimi téměř kdykoliv mohli zajít a zkrátka jsme byli spokojení.
Rodiče tam společně žili ještě krásných 11 let, zřejmě i díky jejich vlastní spokojenosti. Tatínkovi bylo 91 let, když zemřel, bylo to v létě tohoto roku.
Jediné přání, které po smrti manžela maminka měla a má, je, aby mohla zůstat ve dvojpokojovém bytě a mohla tam dožít. Ovšem na svůj věk je vitální a v dobré kondici. Má menší pohybové obtíže, ale hlava jí slouží velmi dobře.
V domě s pečovatelskou službou má zajištěné obědy a praní prádla, pokud chce něco nakoupit, zajistíme to jako rodina nebo ji vezmeme společně na nákup. S úklidem jí pomáháme my, i přesto že si maminka alespoň jednou denně ráda zamete.
Co tatínek zemřel, žádné jiné služby nevyužívá, není třeba.
Kvůli vám trpí ostatní
Co je ale potíž? Žijeme na maloměstě, kde je i rovněž tento dům s pečovatelskou službou. Jak jsem psala výše, mamka tam žije již dlouhé roky, nikdy se netajila tím, že do bytu investovali své peníze a pochopitelně se ví i o otcově úmrtí.
Kapacita tohoto domova ani zdaleka nepokryje míru žádostí osob z daného města i okolí. Žádostní je tam opravdu hodně a sama vím, jak moc může být náročná i zoufalá péče o nemohoucího seniora.
Jednou, když jsem maminku vyzvedla na procházku, jsem ji vyprávěla o skotačení jejích pravnoučat a ona se od smrti tatínka poprvé upřímně zasmála. Ovšem v přízemí domova jsme zrovna potkaly ženu, se kterou se od vidění známe. Jak to jednoduše na maloměstech bývá. Žena si všimla našeho smíchu, my ji pozdravily, ona vydala opovrhující zvuk a šla dál. Vrátila se však od vchodových dveří a hrubě začala nadávat směsici vulgarit, přičemž mamince vpálila něco ve smyslu:
„No jo, vy grácie. Sedíte na nejlepším bytě jako slepice na vejcích, a přitom jste vitální a můžete chodit. Tak tady nezabírejte místo těm, kteří to skutečně potřebují. Necháte se tady obsluhovat, a přitom vám nic není a moje máma nemůže sama ani vstát a táta je dementní.“ Pokračovala dost naštvaným tónem a vyloženě křičela.
„Když je váš muž po smrti a vy jste zdravá, bylo by vhodné, kdybyste uvolnila místo těm, kteří kvůli vám trpí a není tu pro ně místo!“ Pokračovala zlostně, moje maminka se třásla a já zakročila.
„Že vám hanba není. Rodiče si byt zrekonstruovali ze svých peněz s tím, že po jejich smrti byt bude města! Je to maminčin domov, běžte nám z očí a nechte nás být. Tatínek zemřel ani ne před čtvrt rokem. Je mi líto vaší situace, ale my za ní nemůžeme.“
Žena ještě něco nadávala v tom smyslu, že kdyby si maminka sbalila svoje kufry společně s těmi, kteří jsou v dobré kondici, udělali by všichni líp. Jelikož líní, ale vitální senioři kradou místo v domovech pro seniory a v domech s pečovatelskou službou těm, kteří to skutečně potřebují.
Maminku jsem odvedla zpět do bytu, protože byla ze vzniklé situace velmi rozrušená a ubezpečovala jsem jí, že jí nikdo nevystěhuje. Pomohl jí až telefonát s pracovnicí města, která jí zopakovala totéž.
Hořká pravda?
Je mi jasné, že jsme se staly hromosvodem frustrované ženy, která ze všech sil pečuje o své rodiče, je v zoufalé situaci a neví kudy kam. Pravděpodobně jí samotné dochází síly, jelikož jsme zhruba stejně staré. Osobně mi je lehce přes šedesát. A abych byla upřímná, nedovedu si představit, že jsem v její situaci, protože jsem stejně jako ona ze sendvičové generace.
Jsme ti, co chtějí pomoct svým dětem s vnoučaty a radovat se s nimi, zároveň chodíme do práce a staráme se o své rodiče, s chutí všechno zvládnout stůj co stůj. A je to mnohdy těžké.
A teď si musím nalít čistého vína. Téměř celý svůj profesní život se věnuji sociálním službám a je to zkrátka pravda. Tedy, ne že by byla přímým viníkem moje maminka nebo naše rodinná situace, to nikoliv.
Pravdou však je, že v mnoha pečovatelských domech jsou senioři, kteří neodebírají žádné služby, co se pečovatelské služby týče, anebo opravdové minimum, v podobě dovozu oběda. Stává se, že poskytovatelé pečovatelských služeb mají v těchto domech minimum činnosti.
Ačkoliv jsem nebyla schopna dohledat celkový počet domů s pečovatelskou službou u nás, ani počet počet osob v nich žijících, natož kolik z nich využívá služeb pečovatelské služby, postačí mi zkušenosti z mnoha školeních, na kterých se během dlouhých let byla.
Na těchto akcích jsme se s mnoha kolegyněmi napříč republikou a pracovními pozicemi shodly, že skutečně jsou v mnoha domech s pečovatelskou službou poměrně vitální senioři a péče je tam méně, než by kdo čekal.
Ovšem dalším faktickým problémem sociálních služeb, tedy těch, které se starají o seniory, je ten, že úřad práce měsíčně vyplatí miliony na příspěvku na péči, ovšem zpět do systému se vrátí směšný zlomek.
A zase ty finance
Abyste rozuměli, příspěvek na péči je dávka určená pro zdravotně znevýhodněnou osobu, nikoliv pro ostatní členy rodiny. Je to čistě pro osobu, která potřebuje pomoci v mnoha směrech, ať už se jedná o pomoc o svou osobu či domácnost, díky nepříznivému zdravotnímu stavu. Aby si tuto pomoc mohla zdravotně znevýhodněná osoba dovolit, má možnost zažádat o příspěvek na péči.
Ovšem mnohdy z této dávky žijí celé rodiny a peníze neslouží pouze k „nákupu“ sociálních služeb, ale i o k ostatním nákladům. A nelze se tomu divit.
Proč? Protože pakliže je na tom někdo zdravotně špatně, zejména senior a není pro něj místo v pobytovém zařízení, zůstává ve svém domově. Což je sice obvykle žádoucí, ovšem k ruce musí být další fyzicky zdatná osoba. Obvykle to bývá partner či jedno z dětí a je tak v roli tzv. neformálního pečujícího. Čili osoby, která není profesionální pečující a stará se o nemohoucího.
A pokud je to jedno z dětí, obvykle musí ukončit svůj pracovní poměr a „zůstat doma“. Není to jen problematika dětí pečujících o své staré rodiče, ale i potíž rodin s postiženým dítětem nebo problematika komplikovaných situací, kdy vážně onemocnění jeden z partnerů v produktivním věku.
Onen neformální pečující tak zůstává bez finančního příjmu, neboť jako stát nemáme tento pojem řádně legislativně ukotven, natož finančně podpořen. A tak se z úplně jiné dávky, zmiňovaného příspěvku na péči stává finanční podpora těchto rodin.
Obvykle je mnohdy péče realizovaná spoluprací příslušníků rodiny s profesionální pečovatelskou službou, která pochopitelně něco stojí.
Dá se to změnit? Ano dá. Novelou zákona o sociálních službách, který je více než zastaralý a který buď ukotví pozici neformálního pečujícího tak, aby mohl zůstat doma a pečovat o nemohoucího a byl přitom zaopatřen.
Nebo změnou vyplácení příspěvku na péči tak, jak to funguje v některých jiných vyspělých zemích. A to tak, že příspěvek na péči není ve formě peněž, ale poukázek. Za tyto poukázky se dá „nakoupit“ pouze sociální služba potažmo pomoc, péče a podpora, nikoliv potraviny, nájem apod. Dávka by tak nebyla zneužívaná, do systému by se vracely vynaložené finance a stát by ušetřil miliony korun.
Jenže tato změna by přivedla do záhuby mnoho rodin a zároveň by zřejmě nepomohla s tlakem na pobytové služby a domovy pro seniory.
Ideální se jeví spojit tyto dva návrhy. Uzákonit dávku pro neformální pečující a osobám, které potřebují finanční pomoc - příspěvek na péči, poskytovat poukázky na ony stále zmiňované sociální služby.
Co na to stát?
Toto není problém vycucaný z prstu, ale skutečný současný fenomén naší stárnoucí společnosti. Existuje tzv. Národní akční plán podporující pozitivního stárnutí.
Přičemž je ministerstvem práce a sociálních věcí prezentován následovně:
„Základním rámcem Národního akčního plánu je zajištění dodržování a ochrany lidských práv seniorů. Záměrem je komplexní přístup k řešení problematiky stárnutí populace, koordinace a propojování jednotlivých strategií resortů v oblasti přístupů ke stárnutí a vytvoření společných priorit všech přijatých opatření.“
„Hlavními cíli akčního plánu jsou-zajistit institucionální podporu přípravy na stárnutí, podporovat aktivní a zdravé stárnutí, podporovat zaměstnanost a adaptabilitu na trh práce, podporovat bezpečný život starších osob, podporovat důstojné zajištění ve stáří.“
Tento plán se snaží stárnutí řešit skutečně komplexně, a to například i osvětou, aby senioři a jejich rodiny věděly, kde hledat včasnou pomoc, na koho se obrátit nebo například jaké možnosti využívat, co se týče například i volného času či dokonce trhu práce.
Přičemž má jeden z cílů následující: Zajistit dostupnost sociálních a zdravotních služeb umožňující důstojný život i pro osoby vyžadující pomoc druhých nejen z důvodu věku za spolupráce veřejného a soukromého sektoru.
A to tak, že dojde k:
- úpravě legislativy,
- zvýšení dostupnosti sociálních služeb;
- změnou jejich financování s důrazem na jejich udržitelnost,
A následně cíleně podporovat neformální pečující, zejména zmíněnou změnou legislativy.
Ovšem jedna věc jsou slova psaná na papíře a druhé konečné individuální řešení každého jednoho z nás nebo našich blízkých.
Samozřejmě můžete namítat, že je záhodno postavit více domovů pro seniory a zajistit tak místa. Na místě je ale zamyslet se, kdo se o ně bude starat, a zejména o další generace?
Ať chceme, nebo ne, musíme přijmout fakt, že populace skutečně stárne a zároveň se rodí méně dětí. A pakliže mají senioři důstojně žít a dožívat ve svých rodinách, musí to být umožněno zejména těm, kteří budou pečovat.
Zdali se dočkáme efektivní změny zákona, je teď v rukách vysokých ústavních činitelů.
Zdroje:
