Článek
Radost nám vydržela ale jen chvíli. ..
Když jsme si byli poprvé nemovitost prohlédnut, v nic moc jsme nedoufali. Byla to naše čtvrtá prohlídka v daný měsíc a upřímně se nám tam ani nechtělo. Předchozí prohlídky nebyly takové, jak jsme doufali a byli jsme otrávení.
Ovšem už když jsme přijížděli, bylo jasné, že je to ono. Lokalita pro nás byla jako stvořená. Manžel na mě mrkl a já věděla, že tohle je místo, které bude naším domovem.
Velký, prostorný a světlý byt v druhém patře. Na okraji města. Jednou nohou v centru a druhou v přírodě. Do obýváku se vešla i má vysněná knihovna, v koupelně vana i sprchový kout, prostorná terasa a pokoj tak akorát pro dvě děti. Cenově pro nás dostupné a na pěkném místě. Byt byl všechno, co jsme si přáli.
Při první prohlídce bylo všechno v pořádku a následující měsíc jsme vyřídili vše potřebné a začali se stěhovat.
Nájem v dosavadním bytě jsme měli domluvený do konce měsíce, a tak byla možnost vše přestěhovat a zařídit v klidu.
Do úplného přestěhování nám zbývalo asi čtrnáct dní a já u našeho nového bytu poprvé ucítila naprosto odpuzující zápach, který mi připomínal zkažené droždí. S manželem jsme nechápali, co to může být, ovšem příčinu jsme nenašli. Ten den jsme to více neřešili a já z toho byla popravdě nervózní.
Asi za tři dny jsme nesli do bytu kuchyňské potřeby a první várku oblečení. Zápach jsme ucítili znovu, znovu jsme pátrali a opět jsme nenašli nic, co by bylo zdrojem pachu. Jenže zápach to byl nesnesitelný. Představa, že žijeme v tomto odéru byla ošklivá. Páchla hlavně tedy chodba, náš byt ne, ale i tak to bylo obtěžující.
Manžel volal makléři, který nám byt prodal. Ten nám omluvně sdělil, že majitel sousedního bytu, žijící v Německu, pronajal svůj byt velmi podivnému pánovi, který ovšem výši nájmu o něco přeplatil, aby „zvítězil“ nad ostatními zájemci. A on, jako makléř s tím nemohl nic dělat.
Bylo tedy jasno. Vedle nás zřejmě bude bydlet páchnoucí soused. Sice se nám ulevilo, že víme, odkud zápach pochází. Radost jsme ale neměli.
Do bytu jsme se nastěhovali, na chodbu umístili dva aroma difuzéry a čekali, až pána potkáme v naději, že s ním situaci vyřešíme. Citlivě s ním promluvíme a zkusíme, co se dá dělat.
Každodenní smrad byl však nepěknou osinou v zadku. Co je to za smrad? Podivovali se moji i manželovi rodiče. Další návštěvy jsme ani nezvali.
Trvalo několik dnů než jsme na pána narazili. Na první pohled slušný člověk, zřejmě (dle auta a oblékání) movitý. Nerada soudím, nikdy jsem to nedělala, ale tohoto pána asi nikdo nenaučil základním hygienickým návykům.
Oblečení měl sice značkové, ale špinavé, vlasy dlouho nestříhané, mastné a vousy neupravené. Toto všechno vem čert. Ale ten zápach. Opravdu strašlivý smrad se linul všude kolem něj. Zastihli jsme ho zrovna, když přicházel domů. Pán nás sice mile pozdravil a rád se s námi dal do řeči, ale já byla z našeho prvního setkání zoufalá. Když otevřel dveře svého bytu, spatřili jsme skladiště, z domácnosti se linul takový smrad, že tam snad nikdy nevětral, nesplachoval a nechával zbytky jídla žít si svým vlastním životem. A to tam nebyl nastěhovaný ani dva měsíce.
Začala jsem být paranoidní s tíživým pocitem, že jsme zápachem s manželem načichli. Nemohli jsme si k nám zvát žádnou návštěvu a stále nemůžeme, protože je situace aktuální.
Náš byt je přesně podle našich představ, milujeme tohle místo, ale co s tímto sousedem? Má právo zde bydlet stejně jako my, je to hodný a slušný člověk. Není hlučný ani nijak problémový. „Jen“ prostě shromažďuje odpadky a páchne na sto honů. Řešili jsme to znovu i s makléřem, který tak či tak bude muset majitele informovat o tom, že se z jeho bytu zřejmě stává smetiště, jelikož je pověřen jeho správou.
Ale nepřijde mi lidsky v pořádku angažovat se v tom, aby byla sousedovi vypovězena smlouva, a to i přesto, že zápach je naše každodenní téma, nepříjemná skutečnost a vlastně se kvůli tomu ani netěším domů a nemám chuť si domov zútulňovat. Je to první věc, kterou vnímám když opouštím byt a první věc, kterou vnímám, když se vracím.
Na druhé straně chodby bydlí starší manželský pár, který si servítky moc nebere a náš páchnoucí soused by musel být slepý a hluchý, aby něco nezaznamenal, ale zřejmě to na něj nemá sebemenší vliv.
Chystám se s tím o tomto choulostivém tématu promluvit, ale jak? Jak někomu říct, že smrdí až to bolí a neranit ho? Jsme s mužem ve velkém dilematu. Smrad je to opravdu odporný. Mix zkaženého jídla, nepraného a zpoceného oblečení, pánova osobního agresivního pižma, nevyvětrání a kdo ví, čeho ještě.
Dobrovolně nechceme budovat domov s vidinou, že se s tímhle prostě musíme smířit. Finančně si nemůžeme dovolit toto prodávat, kupovat jinde, převádět hypotéku apod., a jak sem psala, nejsme takoví, že bychom se snažili někoho vyštípat.
Tak či onak, držte palce. Koncem týdne si beru volno. Odhodlaná problém vyřešit s pánem osobně a chytit novou radost z nového domova.
Monika
