Článek
Není to tak dávno, co jsme navštívili babičku s dědou. A zatímco měla babička v práci den volna, hrála si s námi a připravila chutný oběd, děda se vrátil až po 15:00.
Dcerka mu s nadšením běžela vstříc ke vchodovým dveřím, děda se zouval z bot a spěchal za ní do obýváku. Krátce se přivítal s babičkou a návštěva pokračovala. Netrvalo to však ani pár minut a babička si přisedla k dědovi na koberec a říká:
„Dědo prosím tě, běž si vyměnit ponožky a umýt si hnáty, strašně ti smrdí.“ Korunu tomu nasadila typickou českou hláškou:„to je smrad, že by jeden pad.“
Tchán se k odchodu neměl a tak babička přitvrdila. „Josefe jdi! Nebo tady všichni chcípnem smrady.“
Pavlínka si vesele stavěla Lego a nezdálo se, že by tuto kratochvíli vnímala.
O pár dnů později jsem ale byla vyvedena z omylu. Krátce po této návštěvě jsme se vydali na prodloužený víkend do Jižních Čech. Navštívili jsme jednu z restaurací ve venkovském stylu. Na každém stole byla váza se zahradním a lučním kvítím.
Kdo měl doma někdy kopretiny ve váze jistě ví, jak po pár hodinách začnou páchnout. Pavlínka se posadila ke stolu a vybírali jsme, co si dáme dobrého. Během chvíle byl cítit mírný odér, právě z květin na stole.
Kolem nás bylo poměrně obsazeno a blížil se číšník. Nic z toho však nezabránilo Pavlínce, aby se na mě zamračila, dala ruce v bok a stejně jízlivým tónem jako babička pronesla:
„Maminko, tobě stlašně smdí hnáty. Umyj si je, vyměň ponožky, jinak tady všichni chcípnem.“
Číšník, mladý hoch, byl situací zaskočen, uculoval se a situaci vyřešil tak, že se naklonil pod stůl. Nevím sice proč, ale reagovala jsem větou: „Já ale mám boty.“ Přičemž jsem cítila jak mi rudnou tváře, ale neubránila jsem se smíchu nad výřečností naší malé dámy.
Lidé vedle se smáli. Manžel, humorista od přírody, dodal onu větu: „Nojo mámo, to je smrad, že by jeden pad.“
Pavlínka začala vesele hlásit, že by si dala něco k pití a palačinku. Jako by se nechumelilo.
Číšník zapsal objednávku, já se styděla, manžel se smál a starší paní vedle u stolu konejšivě pronesla, že ví, že jsou cítit květiny a zřejmě zkažená voda ve váze.
...
Něco podobného se stalo na Velikonoce. Pavlínka odmítala vyjít ven za koledníky, všem hrozila z okna. Nazývala je darebáky a uličníky. Jakmile se blížila dvanáctá hodina, přála si nachystat stříkací pistolku a na všechny další příchozí vítězoslavně stříkala.
Když se manžel vrátil krátce po obědě, moc toužila vidět, co vykoledoval. K její radosti pro ni měl spoustu sladkostí. Společně jsme je rozdělily na několik hromádek, aby věděla, co smí sníst ten den a co si nechá na další dny.
Hromádky si úhledně nandala do pytlíčků a pytlíky sama odnesla do špajzu.
Teď se musím přiznat. Občas jsem jí něco ujedla a jednou večer snědla jeden z pytlíčků. Celý.
Pavlínka na to další den přišla. „Maminko, jaký ničema se nám vloupal do špajzu a snědl mi pytlík?“ Pronesla přísně, jak kdybych byla u výslechu.
„To jsem byla já Pavlí, honila mě mlsná, nevadí?“
„Nevadí maminko, mám jich ještě dost, ale pšíště se zeptej jo?“
„Ano.“ Odpověděla jsem poslušně.
Záhy si ale ta naše cácorka přála nahrát hlasovou zprávu přes WhatsApp svému bratránkovi, kterému jsou taky čtyři. Pomohla jsem jí najít tetin kontakt a odešla vedle do kuchyně. Nesměla jsem poslouchat, neboť to bylo přísně tajné.
Na zprávu jsem zapomněla a pustila si jí až večer, bylo v ní šeptem následující:
„Tobiášku, stalo se něco stlašného. Moje maminka mi sežlala pytlík se sladkostmi. No celý je plyč. Nolmálně ho ukladla ze špajzu a sežlala ho. Tak si dej bacha na tvojí maminku, ať ti to taky nesežele, jsou to ségly víš. Tak ahoj.“
...
To ale nebylo nic proti návštěvě lékařky kvůli očkování. Naše pediatrička má poměrně velkou ordinaci a čas od času k ní zavítají studenti nebo mladí medici před atestací na stáž. My měli štěstí na příjemného mladého doktora.
Před samotnou injekcí šla k němu dcerka na malou kontrolu, ale jelikož věděla co jí čeká, přirozeně se bála. Mladý pan doktor k ní byl velice citlivý a všechno jí vysvětloval. Jakmile ji zkontroloval, řekla si malá o obrázek za statečnost ještě předtím, než došlo k samotnému očkování.
A protože lékař nevěděl kde hledat, přehraboval papíry na parapetu a shodou nešťastné náhody shodil pár plyšáků a několik dalších věcí, které si lebedily vedle papírů na parapetu.
Kvapně to vracel zpátky a v ten moment se začala Pavlínka šibalsky usmívat, jak kdyby něco provedla. Nechápala jsem, co se děje, nicméně dcerka si hihňala čím dál víc a vrtěla se při tom jako malý had. Pan doktor si toho též všiml a oba jsem se dychtivě dotazovali, co se stalo tak legračního.
Pavlínka se plácla do čela, ukázala na parapet a zeptala se: „Mami, ploč panu doktolovi visí z okna pindík?“ Já se neudržela a začala se smát a prohledávat očima parapet. Pan doktor, zřejmě v šoku z toho co slyšel, se zahleděl na svůj poklopec a kontroloval ho.
Pak mi to došlo. Na okně předtím byl plyšák žížaly v trávě, jenže jak pan lékař ve spěchu rovnal věci zpět, dal tuto žížalu obráceně a musím uznat, že pak skutečně vypadala jako visící penis v celé své kráse.
Jelikož jsem byla blízko, vysvětlovala jsem Pavlínce, že to není pindík, ale plyšák. A zároveň jsem ho popadla a otočila správně. Jenže to nebylo celé. Zřejmě jsem zmáčkla nějaký čudlík a žížala se začala vrtět. Vypadalo to, že tancuje a navíc se spustila známá dětská melodie.
„Ježíši.“ Hlesla jsem, ale to už jsme se všichni smáli.
Zlatý hřeb ovšem přišel v momentě, když se vrátil manžel z práce a ptal se dcerky jak zvládla očkování.
Pavlínka vykulila oči, zadívala se na manžela a začala vyprávět:
„Tatínku tomu neuvěžíš. Panu doktolovi visel z okna pindík, ale maminka ho vzala do ruky a najedou z něj byla žížala. Nó. A taky zpívala a tančila.“
Manžel svou dcerku moc dobře zná. Naštěstí jsem nebyla neprávem osočena z nevěry, jako tomu bylo u páchnoucích nohou. Nicméně muž tuhle situaci vypráví kde komu a já se kolikrát přistihnu, jak se tomu směji kdykoliv během dne, pokaždé, když si na to vzpomenu.
