Článek
„Já si ale opravdu nic nedám,“ mínil řemeslník asi už po čtvrté.
„Ale pane Stejskal, jste u nás už šest hodin, nic jste pořádně nejedl. Mám pro vás oběd,“ řekla jsem poněkud důrazně.
„Paní, mám svačinu. Nebojte nejsem hlady. Už nejsem zvyklý u lidí jíst.“
„K nám když někdo přijde dělat, dostane tu i najíst. Nechám vám to tedy tady a buď to sníte nebo ne.“
Pan Stejskal, který obkládal koupelnu nakonec oběd snědl celý a dal si i kávu, rozpovídal se však, že za posledních pět let se moc nesetkal s tím, že by mu někdo nabízel oběd, výjimečně pití.
Nechápala jsem, jak je to možné. Měli jsme u nás za roky řemeslníky na montáž oken, střechy, rekonstrukci některých zdí, kuchyně a koupelny. Uvařit jim oběd bylo naprosto normální a pokud se zdrželi do pozdních hodin, tak i svačinu potažmo večeři. Kafe nebo čaj jsme nabízeli naprosto automaticky a pokud by k nám ještě někdy nějaký řemeslník přišel, bylo by to naprosto stejně.
Vzpomínám si, že když se u sousedů před dvěma lety dělala střecha, paní sousedka v důchodu navařila pro všechny řemeslníky guláš a ještě upekla štrůdl.
Nevím, jestli je rozdíl v tom, že žijeme na vesnici a jsme si jako lidi mezi sebou blíž nebo je to dané tím, že takto to měli i moji rodiče a prarodiče, ale když jsem odmítla jet s kamarádkou z velkého města do divadla právě z toho důvodu, že u nás budou dělat kuchyň, ptala se mě:
„A proč jim jako děláš jídlo? To si myslíš, že to pak udělají líp nebo levněji?“
„Ne, dělám to proto, že mi to přijde lidské, slušné a normální.“
„No, to já bych jim tam když už tak dala něco malého a rychlého, aby teda nejeli nikam na oběd a neztráceli čas.“
A pan Stejskal mi vyprávěl různé příhody během čtyřiceti let praxe. Že dříve normálně u lidí jedl, protože to bylo v té době normální, takhle se to naučil od starších řemeslníků. Občas se objevil někdo, koho nenapadlo uvařit, ale že by rozhodně jídlo nepožadoval, vždy slušně poděkoval a nosil si svou svačinu.
Ale sám za poslední roky pozoruje, že tahle doba je pryč. Jednou si prý zapomněl úplně všechno, a když poprosil o vodu, nesetkal se s příliš velkou vstřícností.
Jindy mu paní v důchodu uvařila kafe a nabídla vepřovou konzervu se starým chlebem, celou dobu mu stála za zády, chtěla pomáhat s čím šlo, nedovolila mu práci dokončit a vyháněla ho pryč. Pan Stejskal má srdce i ruce ze zlata a zmiňovanou paní od vidění znal, proto ji práci dokončil za sníženou cenu a ještě ji sehnal levněji sanitární zařízení. I tato paní, která neměla peněz na rozdávání vynaložila alespoň nějaké úsilí, aby měl pán co jíst a ona se necítila úplně hloupě.
Vyprávěl mi, že by tohle všechno vzal, je to skromný člověk. Ale prý se o řemeslnících dočetl, že jsou to předražení vyžírkové, a to se ho dotklo.
Samozřejmě se může narazit na řemeslníka, který toho více pokazí než udělá, bohužel. Ale osobně jsem se vždy setkala s pracovitými lidmi, kteří nám pomohli s tím, co my sami nezvládli a vždy jsme byli nad míru spokojeni.
Poskytnout jim alespoň to minimum v podobě oběda a pití nám přijde naprosto normální a hlavně důstojné. Ovšem dle slov zmiňovaného pana Stejskala se stále drží už jen kafe a někdy ani to ne. Někteří lidé dokonce koukají velmi dotčeně, když chce řemeslník odjet na oběd. Jako by snad nepotřeboval jíst.
A jak říká můj strýček, doba nikdy nebyla špatná, to jen lidi jsou pitomci.
A my děkujeme všem řemeslníkům za jejich práci.
