Článek
Simču jsem potkala na gymnáziu. Krásnou, sportovně založenou blondýnku, po které letěl každý kluk. Navíc byla a stále je velmi milá, hodná a skutečně chytrá. Je to má nejlepší kamarádka téměř dvacet let.
Již na střední, tenkrát před lety mluvila čtyřmi jazyky, měla úžasný cit pro češtinu a excelovala v biologii. Že z ní bude jistě zubařka, lékařka nebo veterinářka, kterou si přála být, jí věštila většina kantorů. Byla ze třídy nejlepší. V rámci školy bylo vybraným studentům měřeno IQ a ona dosáhla 137 bodů.
...
Pocházíme obě z maloměsta. Respektive ona odtamtud a já z okolní vesnice. Mám pocit, že je to pták, který nikdy neroztáhl křídla, až nyní ve 34 letech.
Že je u Simči něco jinak jsem poznala již během prvních pár měsíců střední školy. Nesměla být s námi po škole příliš dlouho venku. Každou velkou přestávku během prváku psala SMS mamce. Ve vyšších ročnících nejela na cyklistický ani turistický kurz, nejela ani na lyžák, přitom v tělocviku vynikala. Na první diskotéku šla půl roku před osmnáctinami.
Rychle jsem pochopila, že jí rodiče drží velmi zkrátka. Byla jedináček a o rodičích vždy mluvila velmi pěkně. Ona u mě nikdy nemohla přespat (poprvé ve 20) a já u ní spala od druhé poloviny prvního ročníku. Měla krásný pokoj, všechno jak ze žurnálu a až příliš strojené.
Simča žila v takové bublině a já jen čekala, kdy to bouchne. Po střední jsme se téměř všichni rozutekli napříč Českem na vysoké školy a Simča od srpna začala pracovat v místní kavárně. Našla si přítele, kterého rodiče neschvalovali. A i když se tvářili jako spořádaný pár, já věděla, že spolu potají hulí trávu a Simča objevuje svět a první alkohol až po střední škole. Vztah nevydržel.
Po čase byla přijata do banky jako náhrada za mateřskou dovolenou. Když se pak ale předchozí pracovnice vrátila do práce, Simča stavěla již s tím pravým dům a musela vzít cokoliv jiného. A jak už to tak bývá, na maloměstě není moc výběr a také se tam nic neutají.
Začala tak pracovat jako prodavačka v jednom z místních obchodů. Časem se vypracovala na vedoucí obchodu, který pod jejíma rukama jen vzkvétal. Každý, kdo ji ale znal, věděl, že je jí velká škoda. Rodiče jí nikdy nedovolili vylétnout z hnízda. Sami řekli, že Simča na vysokou nepůjde, protože by tam jistě „zvlčela“ a nevrátila se domů. Co na tom, že je mimořádně chytrá a exceluje.
Simča šest let po maturitě otěhotněla, na mateřské byla pět let a stihla napsat několik povídek, naučila se hrát na kytaru a obnovila francouzštinu. Svou touhu po vlastní seberealizaci však nikdy neukojila.
V momentě, kdy se se opět vrátila do obchodu tušila, že musí něco podniknout, ale ještě jí pár let trvalo, než přišla na to, co.
Vím, že často bojovala s tím, co by, kdyby. Pro svou inteligenci se však dokázala nad věcmi povznést, najít si kdejakou zálibu a být šťastná.
Skvělé ale je, že si letos podala tři přihlášky na vysoké školy, přiznala mi, že její první vážný vztah byl naprosto šílený, ale vnímala ho jako jakousi vzpouru rodičům. Také se dnes otevřeně baví o tom, jak jí bylo mizerně, když jí celé malé město říkalo, že je jí v obchodě škoda, než si všichni zvykli. Často cítila pocit zmaru.
S rodiči má dobrý vztah, ale ne důvěrný, a snaží se žít po svém. Zazlívá jim však, že svými přehnanými obavami jí nalajnovali život úplně jinak, než chtěla. A dnes, když už jsou její děti o něco větší, si konečně začíná plnit sny.
