Článek
Právě jsem dočetl článek o digitální demenci. Přiznám se, že knihu ke které se text vztahuje, jsem již před pár lety četl a myslím si, že autoři (jak článku, tak publikace) se oba zcela zbytečně drží zpátky. Vše, co prezentují, je pochopitelně holá pravda. Která je ale ve skutečnosti mnohem markantnější a není třeba být tolik korektní.
Jsem učitel základní školy. Oficiálně již v důchodu, ale občas dojdu vypomoci. Učím matematiku a zeměpis.
Není to tak dlouho, co jsme s kolegy a kolegyněmi vedli bouřlivou debatu o tom, jak jsme zejména my, pardálové, za roky učení postupně snižovali nároky. A to z jednoho prostého důvodu. Děti nejsou schopny pojmout tolik základního učiva, jako děti před dvaceti, třiceti lety. A není to jejich vina.
Dříve jsem s dětmi stihl na začátku hodiny šestiminutovku (vždy jsem přidával minutu navíc na kontrolu), poté zopakovat učivo, navázat několika novými příklady, poté společně dumat nad zábavným výpočtem, závěrem zmínit to důležité a ještě zbyl prostor na to, abychom si pohovořili o tom, kdo čemu nerozuměl, co bylo snadné, a co šlo hůř.
Když jsem se snažil tento rok vést hodinu stejně tak, nebylo to možné. Děti nebyly na hodinu připravené, neudržely pozornost. Z šestiminutovky byla čtvrthodina. U zábavného příkladu se mnozí doptávaly na souvislosti, a tak dále. O orientačních schopnostech v zeměpisu nemluvě. Jsou čím dál horší.
Když jsem to probíral s kolegy, češtinářky matadorky konstatovaly, že je pro děti obtížné vyznat se v delším textu, zálibu ve čtení má minimum deváťáků a rukopisy a úchopy pera jsou čím dál krkolomnější.
Každé třetí až páté dítě má ve třídě papír z poradenských center, který zadává učiteli úkol, aby s dítětem pracoval jinak. Používal jiné metody, materiály, přístupy, jinak nakládal s časem… nic proti tomu, ovšem nárůst specifických poruch učení přestává být konzistentní.
Musel jsem přemýšlet, co se děje. A dnes mě to trklo. Vždy jsem to tušil, jsem odpůrce přílišného zavádění technologií, a kdo očekával, že výuka skrze počítače bude během pandemie fungovat, byl blázen.
To, že děti před třiceti lety měly větší potenciál k učení, je holý fakt. A proč? Protože je nikdo neoblboval. Nikdo jim nepodsouval mobily a tablety, aby se najedly. Dnes tříleťák sleduje video, maminka ho krmí, a po obědě je za odměnu pohádka v televizi.
A co se mezitím odehrává v hlavičce dítěte? Nic. Děti pohybu moc nedají a strádá i jejich jemná motorika, která tolik souvisí s výslovností. Dřívější cvrnkání kuliček, navlékání korálků, oblékání panenek nebo prosté trefení se lžící do pusy mělo ohromný vliv na činnosti v mozku a dnešní děti o to bývají ochuzené.
Přehlcené digitalizací se s ní setkávají i ve škole. Každá novější škola má v každé třídě „úžasnou“ interaktivní tabuli, aby děti mohly tupě přesouvat písmenka a čísla. Pakliže jeden žák ťuká na této „chytré“ tabuli a ostatní se dívají a poté se střídají, kvalitativní i kvantitativní hodnota takové hodiny je zcela jiná než když všichni pracují s perem a pracovním sešitem či učebnicí. A co se mezitím děje v mozku? Opět nic moc. Toto by zvládla i cvičená opice… Za nevědomost pak považuji, když to někteří ředitelé staví jako svou přednost a zvou nové žáky do svých škol za interaktivní výukou.
A tak než aby rodiče své děti co nejvíce rozvíjeli, často při tlačení kočárku civí do mobilu, nekomentující nic, co se kolem děťátka děje. Večer mu podsunou tablet, pohádky nečtou a dítě pak v první třídě vyfasuje papír, že se s ním musí zacházet jinak… Pokud pomineme určité procento dětí, které má skutečné zdravotní komplikace či postižení, mnoho těchto „dětí s papírem“ bylo a je pouze přehlcené digitalizací a mozková kapacita se „nenafoukla“ natolik, jaký byl její potenciál.
Roky už si maturanti stěžují, že v písemných zkouškách z českého jazyka bylo příliš textu a oni nestíhali… i to je důsledek několikahodinového trávení času na telefonu a dalších technologiích.
A tedy, jak původní článek, na který odkazuji výše, kritizuje digitální média, stejným způsobem je nutné kriticky přistupovat k sobě samým. Každý rodič tuší, že podsouvat toto dětem není to pravé ořechové, ale bohužel se to stává normou. A co je normální, to přijímáme snáz.
Není to jen o korporacích a pokroku. Jsme to my, kdo nakládá se svým časem a kdo se rozhoduje, kam ho bude investovat. Všichni máme možnost vést své děti ke sportu, knížkám, přírodě nebo jim ukazovat, že je nedílnou součástí života digitalizace. Je to primárně na nás.
Mozek v kádi
Na závěr bych chtěl poukázat na příběh mozku v kádi. Možná ho neznáte, ale jistě znáte Matrix, který z tohoto strašidelného příběhu vychází. Klasické představení této provokativní teorie pochází od amerického filozofa H. Putmana z roku 1981. Jeho kořeny sahají ale mnohem dál do minulosti. Jeho pointa spočívá v tom, že lidský mozek a jeho nervová zakončení jsou připojeny k superpočítači, který dokonale vytváří v člověku iluzi, že vše, co žije, je normální a reálné.
Ovšem skutečnost je taková, že je to jen výsledek elektrických impulsů vycházejících z onoho počítače.
Jaksi bláznivá myšlenka, které nevěříme, i přesto, že nikdo s jistotou nemůže říct, že není mozek v kádi, i když jsme maximálně skeptičtí. Prokázat to ale nelze. Proč toto ale píši? Jakkoliv se toto staré tvrzení může zdát naprosto nekoherentní, kybernetická inteligence je již dávno chytřejší než my. A my ji tupě využíváme, lhostejní k tomu, co se děje s naším mozkem.
