Článek
Jmenuji se Ondra, je mi 34 let a žiju klasický život typického Čecha. Postavěl jsem dům, zplodil dvě děti, od nevidím do nevidím v práci. Svoji rodinu však miluji nade vše a udělal bych pro ní cokoliv.
S manželkou nám to klape i po té sexuální stránce. Nedávno jsme se s kolegy v práci bavili o našem mládí. Říkali jsme si co kdo zažil a jaké to bylo, když jsme ještě neměly závazky. U nás v práci máme převážně mužský kolektiv různé věkové kategorie od 20 do 50 let.
S vrstevníky a těmi staršími jsme se shodli na tom, že to bylo super. Jak byla příležitost, hned jsme někde naháněli holky. Někdy úspěšně, někdy neúspěšně. Ale snaha byla.
Samozřejmě se mezi námi našlo i pár chytráků, kteří si evidentně své příběhy přibarvovali, aby byli zajímaví. Ti z nás, kteří tuto potřebu nemáme, jsme je však velice rychle prokoukli. Ale co už, aspoň se cítili důležitě, když už neměli čím přispět a museli si vymýšlet.
Co mě však zarazilo úplně, byly názory těch nejmladších. De facto jsem dospěl k názoru, že v téhle debatě asi nebudeme na stejné vlně. Víceméně se debata stočila k mobilním telefonům, dopaminu a sociálním sítím. A najednou jsme byli my starší ti, kteří neměli co říct. Kluci se bavili o tom, jestli je lepší iPhone 14, 15 nebo 16 a jakou si kdo zrovna stáhl hru nebo appku.
Ti otrlejší alespoň měli staženou nějakou seznamovací aplikaci a ukazovali nám, že jsou alespoň online v kontaktu s protějším pohlavím. Někdy to byly opravdu krásné dívky. Otázka však zní, kdo opravdu sedí na té druhé straně.
Všiml jsem si smutného faktu. Spoustě těch dívek dneska stačí dát takzvaný like. Dříve to bylo spojení „sluší ti to“. Řeklo se to osobně a proběhli při tom nějaké sympatie, ať již vzájemné nebo pouze jednostranné. Byl to ale gejzír emocí, a pokud zalíbení bylo vzájemné, začínala pro mnohé životní horská jízdy. Skutečné vzrušující pocity. A dnes? Mládež to nezná.
A ruku v ruce s tím jde o sebevědomí dnešní mládeže a schopnost vůbec oslovit nějakou dívku.
Dříve to bylo prostě jednodušší. Lidé se scházeli ve velkém venku, ať jste již žili ve městě nebo na vesnici. Chodilo se na diskotéky, koncerty, vesnické zábavy apod. Zkrátka a jednoduše lidé se dokázali bavit a příležitostí k seznámení se bylo mnoho.
Samozřejmě záleželo na povaze. Introverti, extroverti a další povahové rysy osobnosti zde byly vždycky a samotné navazování kontaktů šlo někomu lépe, někomu hůře. Těm stydlivějším mnohdy pomohla trochu alkoholu, každý si přišel na své.
Když si vybavím své konkrétní nezkrášlené vzpomínky, hnedka si představím mnoho situací. Neříkám, že jsem měl za život padesát a více žen, naopak. Dívky bych napočítal na prstech jedné ruky. V mém případě to byl právě fakt, že jsem velice brzy potkal tu osudovou. Nicméně zážitků mám mnoho a vybavím si především ty letní prázdninové měsíce.
Když člověk vstupuje do života a nemá žádné zázemí, nutí ho to improvizovat. Ale právě díky těmto okolnostem mám v pozdějším věku na co vzpomínat. Vybavuji si, jak jsme se svou přítelkyní milovali v lese, v kabinkách koupaliště nebo třeba na autobusové zastávce. Nikdy bych své mládí nevyměnil za to, co zažívají dnešní mladí a to se ani nebavím o tom, jak s mezilidskými vztahy zamával třeba takový Covid.
Dnešní mladí mají prostě jiné hodnoty, žijeme v předigitalizované době. Na jednu stranu je to super, cesta vpřed. Ale opravdu jdeme tím správným směrem? Já osobně, když například v obchodě vidím milou paní prodavačku a vedle ní samoobslužnou pokladnu, mám jasno.
V dnešní uspěchané době, kdy se každý žene za majetkem a popularitou na sociálních sítích právě přehlížíme ty skutečné krásy života. Ty, které nás hnaly dopředu dříve a díky kterým jsme byli skutečně šťastnější. Ale to už záleží na každém, pravděpodobně to bude věc názoru.
Zdroje:
Vlastní zážitky.
