Článek
V době, kdy problémy rostou rychleji než ceny másla, je alibismus tím pravým manažerským nástrojem pro přežití. A hlavně: vždycky za to může někdo jiný.
Potopila se firma? Nebyl jasný úkol. Nevyšel projekt? Kolega to udělal jinak. Hoří planeta? Válčí se? To je jasná manipulace a masáž.
Alibismus elegantně nahrazuje konání výkladem, zodpovědnost komentářem a odvahu mlčením.
Zavírání očí před problémy už dávno není slabost. Je to strategie. Když nevidíš problém, nemusíš ho řešit. A pokud o něm náhodou někdo mluví? Řekneš, že to zveličuje. Ideálně s klidným výrazem a slovy jako „musíme to nejdřív důkladně prošetřit“, což v překladu znamená: „nikdy to neotevřeme.“ Když situace graduje, označíš ho za poblázněného aktivistu, který věří konspiračním teoriím.
Vrcholný alibista ovládá i jemné formy obrany: „Já bych to udělal jinak… kdybych k tomu byl přizván, kdybych měl víc kompetencí. Dělám všechno co mohu.“ To krásné, nenápadné já bych je základní stavební kámen osobní imunity. Působí zodpovědně, aniž byste museli pohnout prstem.
A tak svět hoří, rozhodnutí se odkládají, problémy bobtnají. A alibista stojí ve svém pohodlném tichu, obklopen excelovými tabulkami a výrazy jako „koncepční rámec“. Ne proto, že by nemohl pomoct. Ale protože je mnohem bezpečnější čekat, kdo to pokazí první.
Anebo zběsile prohlašovat nesmyslné a nic neříkající výroky a tvářit se u toho, že je všechno v pořádku a pod palcem.
A navíc, dá se to skvěle okoukat a praktikovat. Však mnoho zemí, zejména střední Evropy má jistě dost těch, kteří to již na vysokých pozicích praktikují. Nebo ne?
Trumpova éra
Jenže když se psala historie 21. století, jen málokdo čekal, že mírový proces bude jednou v rukou člověka, který považoval slunce za vlastní reflektor a realitu za znepokojivý vedlejší efekt špatného PR. Donald J. Trump, obchodník s nemovitostmi, hvězda reality show a neoficiální král capslocku. Vstoupil na globální scénu jako diplomat s jemností demoliční koule.
Seděl v Bílém domě a ostrou rétorikou měnil svět k lepšímu. Jedním tweetem rozpoutal obchodní válku, druhým ji ukončil (protože zapomněl, proč ji začal). Věřil, že mír je jako reality show, když se přestane natáčet, všechno se vyřeší samo.
Když se ho ptali na jaderné zbraně, ujistil svět, že jeho tlačítko je „větší a funkčnější“. Kim Jong-un se smál, Putin tleskal, a svět zatajil dech. Mír byl na dosah. Nebo spíš na odstřel.
Trump vyjednával světový mír jako by šlo o nákup koní v Sázkách a dostizích.
„Vezmeme si Sýrii, vy nám dáte ropu, a všichni budou vítězové!“ A když bylo zle, vždycky měl po ruce plán B, obvinit CNN, Bidena nebo Evropu.
Možná nevěděl, kde přesně leží Ukrajina, ale byl si jistý, že svět potřebuje více zdí, méně vědy a hodně červených kšiltovek.
A tak, jak říkával: „Nikdo nerozumí míru lépe než já. Věřte mi.“
A svět věřil. Nebo aspoň doufal, že se Trump brzy přihlásí do důchodu a ne do války.
Avšak přesvědčen o vlastní pozici velkého mírorvůrce tvrdil, že přinesl mír do Koreje, protože „se tam zatím nestřílelo“.
A když už selhal i ten poslední mírový summit, vždycky měl (i tentokrát) další plán: obviň Obamu, vypni televizi a oznam, že svět je v nejlepší formě, jaké kdy byl. Možná vůbec nejlepší od dob dinosaurů.
Donald Trump a světový mír jsou zkrátka jako kečup a hořčice. Můžete je dát dohromady, ale bude to bolet a zanechá to trvalé následky.
A tak, i přesto, že když vkročil do Bílého domu, mnozí doufali, že svět se uklidní. Ve skutečnosti se spíš zhluboka nadechl aby měl dost vzduchu na výbuch smíchu, pláč nebo paniku. A doporučil to i mezinárodnímu obyvatelstvu. Podle toho, z které části planety pochází.
Opakovaně a houževnatě hlásil, že on sám přinese světový mír. A kdo by mu nevěřil? Vždyť už předtím přinesl světu tolik, reality show, čtyři bankroty, a slovo „covfefe“.
Zatímco dřívější prezidenti četli složité zprávy z tajných služeb, Trump raději sledoval Fox News a pak si tvořil vlastní geopolitiku jako stavebnici LEGO: „Tady dáme zeď, tady tweet, a sem pár bomb, jen tak pro rovnováhu. A ekonomika? Ta pěkně pošlape.
A když se mluvilo o Izraeli? Tam se ukázala jiná rovina amerického mírového snažení. USA finančně podporuje Izrael nejen kvůli „společným demokratickým hodnotám“, ale také proto, že to je stabilní nebo spíše strategický partner v regionu, kde se stabilita měří počtem dronů, ne počtem voleb.
Trump však šel dál. Přestěhoval americkou ambasádu do Jeruzaléma, což udělalo z USA mírotvorce s granátem místo olivové ratolesti. Zatímco svět protestoval, Trump vysvětlil, že „to bylo historické,“ především pro jeho vztah s evangelikálními voliči a AIPAC.
A proč vlastně Izrael? Protože kdo jiný vám prodá raketový systém, zatímco vám říká, že všechno bude v pohodě?
Tento chlapík tvrdil, že by měl dostat Nobelovu cenu míru, protože „nikdo nedělal pro mír tolik jako já“. Pravda, svět během jeho vlády nezažil jadernou apokalypsu. Ale stejně tak byste mohli děkovat kuchaři za to, že vás nezabil večeří.
Mnohým by se z té vší hrůzy ježily vlasy na hlavě. Ale Trump má uši ultra fixační tužidlo.
Až jednou budou děti ve škole studovat mezinárodní vztahy a otevřou učebnici na kapitole „Trumpova éra,“ uvidí tam velkou fotku…
…a pod ní nápis:
„Náhoda? Ne. Velmi špatná reality show ve stylu Hry na Oliheň.“
