Článek
Před týdnem se moje osmdesátiletá babička se svou od pradávna nejlepší kamarádkou vydaly na Sicílii. A protože bydlí kousek od sebe a cestovaly s velkými zavazadly, na letiště vyrazily společným taxíkem.
Tradičně jako pokaždé si zavolaly „svou“ oblíbenou službu. Pro tentokrát dorazil jistý řidič, říkejme mu třeba Josef. Obě dámy ho neznaly tak dobře, jako jiné řidiče, nicméně jelikož jsou obě nadmíru upovídané a přátelské, daly se s ním ihned od řeči.
Skutečnost, že byl Josef poněkud nesvůj a nadmíru se potil přisuzovaly horkému odpoledni a husté pražské dopravě.
A zatímco se babiččina kamarádka Marie již kvapně připoutávala, moje babička teprve usedala. Skrze otevřené dveře zaslechla jak si pan Josef, který stál u kufru, hlasitě uprdl.
Cituji babičku: „Ten vám tam pustil takového čerta. No měla jsem těžký kufr, asi víc zabral, když ho rovnal do auta. Já jsem teda nejdřív podezřívala Marii, protože stáří je stáří, ale když jsem viděla, jak jde k volantu a rukou víří vzduch za svou zádí, bylo mi jasné, odkud vítr fouká.“
Jako správná dáma to neřešila a nekomentovala. Však je to lidské a může to uletět každému. To pravé ořechové však na ně teprve čekalo.
Dle babiččina vyprávění neujeli ani padesát metrů, a pan Josef stáhl obě přední okénka a pustil příjemnou, avšak poměrně hlasitou hudbu. Marie, která nebyla svědkem předchozího zavelení k odjezdu v podobě houknutí do zadní trumpety záhy požádala řidiče, aby hudbu ztlumil a okénka povytáhl. Ten chvíli váhal, nicméně přání vyhověl.
Jenže o chvíli později se autem linul „mírně nakyslý až agresivní“ zápach. Marie s vykulenýma očima gestikulovala na babičku, zdali to nebyla ona a babička decentně namířila prst na Josefa.
Babička nevydržela se svou taktností a vyhrkla: „Vy jste pustil bubáka! A nebyl první!“
Pan Josef zrudl, začal se omlouvat s tím, že má od včerejšího večera trávicí obtíže. Babička se s ním hned dala do hovoru, že to nevadí, že to stává a dotazovala se, jestli je mu dobře a nepotřebuje si zastavit.
Marie dychtivě pátrala po způsobech stravování a jako správná stará škola s letitými zkušenostmi začala sypat esa z rukávu. Cenné rady o tom, jak by se dala situace vyřešit, jaký je na trhu nejlepší kmínový olej a jmenovala účinky fenyklového čaje.
Ačkoliv byl Josef z detailního rozebírání reality červený a zpocený ještě víc, situace se zdánlivě uklidnila. Babička, dobrák od kosti, ho chtěla ještě více povzbudit laskavými slovy. Nicméně pan řidič byl zřejmě velmi zoufalý v bezvýchodné situaci. Téměř do ticha se ozvalo lehké zasyčení s mírnou gradací a dramatickým závěrem.
Tentokrát s taktností nevydržela Marie: „To nemůže být pravda, vždyť ty trenýrky musíte mít vejpůl!“ Vykřikla. „Vy to pouštíte z rádia!“ osočila Josefa posléze.
Ten by se raději neviděl, kajícně se omlouval a oznámil dámám, že pokud dovolí, na nejbližší benzínce si zastaví. Když k tomu došlo, Josef pospíchal na toaletu, dáma větraly auto a inhalovaly čerstvý vzduch. Shodujíc se nad tím, že je jedná o absurdní, ovšem choulostivou a prekérní situaci.
Netrvalo dlouho a Josef se vrátil. Ještě se prošel, aby se do sytosti vyprděl a nasedli opět do auta, K letišti zbývalo dobrých patnáct minut. Josef vypadal lépe a prý se i tak cítil. Poděkoval dámám za vstřícnost. Debata se stočila k Sicílii. Už už to vypadalo, že cesta bude poklidná, přičemž se historie začala opakovat. Rádio a stáhnutá okénka. Přesto všechno se ozval dunivý zvuk, který byl dle intonace i Josefova výrazu ze všech sil krocen.
Marie nevěřícně zvolala: „Tady je jistě někde skrytá kamera. Do pořadu Neváhej a toč! Anebo do toho s tím Alešem Hámou. Oba pořady známe. Tak kde to máte schované?“
Řidič seděl mlčky a babička, o něco znalejší v televizních pořadech Marii vysvětlila, že Neváhej a toč už dávno v televizi neběží, a že pořad s panem Hámou je vědomostní „Zastavte si někde v lékárně, prosím vás. My máme čas.“ Navrhla, ale byla odbytá s tím, že nejbližší obchod je až na letišti.
„Espumisan! Já mám v kufru Espumisan a černé uhlí!“ pokračovala Marie a vysvětlovala, že si ho vždy bere na dovolenou celou krabičku, neboť neví, jak na ni bude působit zahraniční strava. Nikdo neodpověděl.
„Zaplať pánbůh, že už jsme tady,“ pronesl Josef po pár posledních kilometrech, vystoupil a opět se při vyndávání zavazadel omlouval. Babička ho statečně poplácala po rameni se slovy, že se nic strašného nestalo. Marie obíhala auto a hledala nějaké tajné logo nebo indicii, která by skutečně naznačovala, že se jedná o skrytou kameru.
A zatímco babička tento příběh vypráví se slzami v očích od smíchu kdekomu, Marie je přesvědčená o své teorii. Stále kontroluje televizní program a čeká, až se objeví v nějaké reality show, která by možná mohla znít FartTaxi či UprdlTrans.
Zdroje:
Podrobné vyprávění babičky Boženy.
