Článek
Chtěl jsem si zkusit, jaké to je někoho zabít. Podobná slova dle různých zdrojů1, měl pronést šestnáctiletý mladík, který spáchal v Hradci Králové ohavný čin. Během posledních let jde o další enormně agresivní skutek vykonaný osobou pod hranicí dospělosti.
Články a příspěvky napříč internetem se hemží stovkami komentářů, které tvrdě vystupují proti pachateli. Pochopitelně je tato reakce očekávatelná, nicméně je na místě začít něco dělat proti tomu, abychom jako společnost podobné činy eliminovali.
Pokud si zadáte do Googlu frázi agresivní chování u dětí a mladistvých, prohlížeč vám vyhledá téměř sedmdesát tisíc odkazů, které nesou různá data. Ať už se jedná odborné práce na toto téma, základní informace o problematice či o zpravodajství o fyzické šikaně dětí, jakožto i té na sociálních sítích či o brutálních bitkách mezi dětmi.
Nejnověji můžeme číst o ošklivé šikaně dvanáctileté žačky a rozhodně se nejedné o ojedinělý případ. Nad brutalitou dětí a nečinností přihlížejících zůstává rozum stát.
Média již dlouhodobě informují o tom, že dětská agresivita stoupá. Domnívat se, že to tak není, či že se dříve podobné věci odehrávaly ve stejné míře, jen se o nich nemluvilo, není v tuto chvíli na místě. Již před pěti lety psycholog, PhDr. Václav Mertin v rozhovoru pro Šanci dětem, řekl, že je to skutečně vážné.
Zároveň ale nemůžeme tvrdit, že tady náhle máme generaci šílených dětí a mladistvých s různými psychiatrickými diagnózami, respektive, že v této generaci máme enormní nárůst různých duševních poruch, které by směřovaly ke stoupající agresivitě.
Dovolte mi prosím malou vsuvku pro vysvětlení. Když se v jednom z mnoha rozhovorů profesor psychiatrie Jiří Horáček vyjadřoval k hraničních poruchám osobnosti, poruchám sexuální identity či poruchám příjmu potravy, upozorňoval, společnost je konstantní. Čili že není možné, aby bylo náhle mezi mladistvými tolik osob, který něčím takovým trpí.
Přesto se to děje, respektive, objevují se vzorce chování, které k tomuto dojmu směřují.
Je tedy jasné, že se něčím se potýkáme. Objevují se jisté fenomény, které vedou (nejen) ke stoupající agresivitě mládeže.
My jako společnost už v dnešní době víme, díky četným výzkumům, pracím akademikům, díky každodenní praxi dětských psychologů i rodinných terapeutů, co vede děti k agresivnímu chování nebo co ji může podněcovat.
Máme cenné rady od odborníků, jak agresivitě předcházet, jak s ní pracovat, čemu se vyvarovat. Přesto se nám to v mnoha případech nedaří.
Chování dětí odráží chování rodiny a společnosti, ve které přirozeně vyrůstají. Pokud chceme vychovat děti ve slušné mladistvé a dospěláky, musíme nejprve začít u sebe my, jako rodiče a celková společnost.
A to je fakt, který ne každý slyší rád, pro mnohé je to nepohodlné. Je mnohem jednodušší ukázat prstem na dítě, které dělá chyby a je problémové než si připustit, že chyby a problémy byly v jeho výchově.
Děti se ze své podstaty nerodí zlé nebo manipulativní, ale může se stát, že jim je v průběhu dětství či dospívání zle, a proto se zle chovají.
Než se ale pustíme do důležitých zjištění a tezí od erudovaných osob, dovolte mi prosím ukázat vám jeden malý experiment. Tuším, že jsem ho poprvé zaregistrovala u českého spisovatele a učitele Marka Hermana a u španělského neuropsychologa Alvára Bilbaa v jedné z jeho publikací.
...
Prosím, představte si, že jste malé miminko nebo i klidně dospělý, avšak zcela závislý na pomoci druhých. V noci se probudíte, ale nijak zvlášť se nemůžete hýbat, natož chodit. Máte hlad, stýská se vám po tom, koho milujete a je vám nekomfortně, možná vás něco bolí. Jediné, co svedete je, že můžete pláčem nebo křikem volat o pomoc. Jenže milovaná osoba nepřichází. Pláčete a křičíte dlouhých deset minut, nikdo o vás nejeví zájem a vyčerpáním usínáte znovu. A vaše milovaná osoba je ráda, že je klid.
O dvě hodiny později se scénář opakuje a vám je opravdu mizerně. Konečně někdo přichází, ale je naštvaný, hrubý, nutně obstará to nejnutnější a opět odchází pryč…
Přehrajme si to znovu, a lépe.
Prosím, představte si znovu, že jste malé miminko nebo i klidně dospělý, avšak zcela závislý na pomoci druhých. V noci se probudíte, ale nijak zvlášť se nemůžete hýbat, natož chodit. Máte hlad , stýská se vám po tom, koho milujete a je vám nekomfortně, možná vás něco bolí. Jediné, co svedete je, že můžete pláčem nebo křikem volat o pomoc.
Jakmile spustíte, vidíte milovanou tvář, která vás láskyplně konejší, stará se o vaše potřeby a vy později usínáte v její náruči. Milovaná osoba vás hladí nebo vám zpívá. O dvě hodiny procitáte znovu a jste v těsné blízkosti toho, koho milujete, kdo se o vás stará, připraven vám pomoci a mezitím vám dá letmo pusu do vlasů.
...
Myslím, že není třeba zhola nic vysvětlovat, jen podotknout, že již od prvních dní života rozvíjíme mozek našeho dítěte. Velmi jednoduše řečeno mu pomáháme vytvořit v mozku cesty, které pak slouží pro proudění vzruchů. Tyto cesty a vzruchy budují inteligenci, a to i tu emoční a sociální. Tyto cesty se velmi intenzivně budují do šesti let věku dítěte, zpravidla nejsilněji během prvních třech let a zcela zásadně do prvního roku. Klíčem k těmto cestám je láska, něha, pozornost a vědomé bytí pro děti a s dětmi.2
Rodinný terapeut Jiří Halda ve svých publikacích poukazuje na dva extrémy, které dětem nesmírně ubližují.
1. Patologické prostředí, bez dostatku lásky a něhy, pozornosti a času s dětmi.
2. Prostředí, ve kterém dítě může cokoliv, má všechno co si přeje a nemá žádné povinnosti.
V mnoha rozhovorech (např. zde) upozorňoval i uznávaný profesor klinické psychologie Radek Ptáček na problematiku nedostatku lásky a nedostatku času ze strany rodičů k dětem a na tak vznikající emoční deprivaci dítěte, jakožto příčinu problémového chování.
Pakliže se miminko narodí do rodiny, kde je spíše realizován první přístup v experimentu, dítě se necítí milované a přijímané, „cesty“ v mozku pro budování emoční a sociální inteligence se zkrátka nevytváří tak jak by měly nebo nejsou vytvořeny vůbec. A to je veliký problém.
Pokud my, jako rodiče nepřijmeme plnou zodpovědnost za výchovu našich dětí a děti se nebudou u svých rodičů cítit dostatečně milovány a v bezpečí, nemůžeme se pak divit, až nastanou problémy, neboť pocit lásky a bezpečí je jednou ze základních lidských potřeb.3
A prosím pozor, jak v mnohých publikacích i podcastech4 říká výše uvedený Jiří Halda, k tomu, aby se dítě cítilo milované není třeba luxusní vlastní pokoj, děti k naplněnému pocitu lásky nepotřebují desítky hraček, technologií a novinek, chodit draze oblékané jako ze žurnálu, ale pouze upřímný a láskyplný zájem rodičů a smysluplně společně strávený čas.
Dovolte mi prosím dva příklady z praxe. Nedávno jsem stála v městském parku u kiosku s nápoji. Přede mnou stála maminka s telefonem v ruce a tříletá holčička. Dívka maminku poprosila o pití, ale maminka jí odbyla se slovem počkej, a nadále civěla do telefonu. Holčička zatahala maminku za bundu, znovu poprosila o pití a začala poskakovat. Maminka hrubě vykřikla počkej a věnovala se telefonu. Dcerka reagovala tak, že maminku kopla do nohy a utíkala pryč. A to byl ten moment, kdy maminka konečně odložila telefon a utíkala za dcerou, a to jen proto, aby jí plácla po zadečku. Potom velmi otráveně vyndala z batůžku pití, a dcerku opět okřikla.
Jiný moment se odehrál na dětském hřišti, když jsem vyslechla rozhovor dvou maminek. Bavily se tam o tom, že se těší na září, až ty jejich smradi půjdou konečně do školky. Jedno z dětí se rozplakalo, že do školky nechce, a druhé tiše proneslo, že není smrad.
A nyní se vracím k tvrzení, že se děti nerodí zlé. Ale že jim může být během dětství a dospívání zle, a proto se zle chovají.
Pokud se budeme k dětem chovat tak, jakoby nás jejich přítomnost obtěžovala a důležitější pro nás bude telefon či různé jiné věci, nemůžeme se divit, až se nám později jejich chování nebude líbit.
Dalším skutkem, který se bohužel stává v dnešní době normou jsou rozvody. Dle statistik přesáhla rozvodovost v roce 2024 37%. S faktem, že se lidi čas od času rozejdou, s tím již asi nic neuděláme. Ale je nutné přijmout zodpovědnost za to, že rozchod potažmo rozvod drtivě zasáhne i děti. Někdy se bohužel objevuje fenomén typu, že se přeci jeden z partnerů nebude snažit být v nefunkčním vztahu jen kvůli dětem. Ovšem děti nedychtí po ničem jiném. Stačí se zeptat kteréhokoliv dítěte, jehož rodiče spolu nežijí.
Když jsem před dvaceti lety navštěvovala základní školu, byly ve třídě dva žáci, kterým se rozpadala rodina a obě děti to nesly velmi těžce. Mnoho učitelek a učitelů by zde mohlo vyprávět, co s dětmi dovede rozvod rodičů udělat.
Ačkoliv v těch nejtrýznivějších případech může být rozvod rodičů pro děti úlevou, musí být dobře zvládnutý. Děti během rozvodu nemusí znát důvody, viníka a rozhodně by neměly být svědky konfliktů mezi rodiči. Je nutné rozvod zvládnout se vzájemných respektem mezi rodiči i s respektem k dětské duši, snažit se konflikt nehrotit a společně se podílet na další péči o děti. Bez pomlouvání druhého rodiče, bez kupování si dětí apod. 5
Velmi jednoduše ale pravdivě řečeno, děti potřebují pro svůj správný vývoj lásku, láskyplný přístup, bezpečné prostředí a zájem svých rodičů.
Neboť škola ani žádná jiná instituce nemůže suplovat rodinu.
To ale zdaleka není vše. Co se v posledních letech jeví jako další enormní problém, je nadužívání televize, tabletů, telefonů a sociálních sítí u dětí bez jakékoliv regulace času a obsahu.
Bohužel jsme dnes v době, kdy již maminky vychovávají své děti s telefonem v ruce. Stačí navštívit kavárny s herničkami, rozhlédnout se ve městě nebo sledovat maminky, které své děti denně natáčí a pak je zveřejňují na různých platformách. Jak zvrácené to je a jaké to může mít důsledky se můžeme jen domnívat.
Vystavovat děti digitálním technologiím, poskytovat jim možnost trávit čas na sociálních sítích, aby tupě sledovaly nesmyslná videa je zcela zásadní problém. Mnoho odborníků již mnohokrát publikovalo na toto téma. Doporučuji například knihu Digitální demence od Manfreda Spitzera nebo Vzestup a pád lidské mysli od doktora Martina Jana Stránského, který mimo jiné napsal velmi výstižný a věcně vysvětlující otevřený dopis vládě, dostupný zde. Na téma Jak nástup digitální technologie negativně ovlivňuje mysl a budoucnost našich dětí.
Výše zmíněný text bych doporučovala přečíst všem, neprohloupíte. Níže si však dovolím citovat alespoň dvě části.
„V Česku je podle odhadů 380 až 445 tisíc osob starších 15 let, které nadměrně užívají internet, vysoké riziko závislosti je až u 160 tisíc z nich. Obecně patří k nejvíce ohroženým osoby ve věku 15 až 24 let. Přibývá také problémů u dívek ve věku 11-15 let. Vůči saturaci používáni internetu u mladých až čtvrtina z nich se setká s pornografií už v 8 letech. Na českých školách bylo ve školním roce 2021/2022 řešeno více než 2,7 tis. případů v souvislosti s digitálními závislostmi. Děti a dospívající v riziku digitálních závislostí až 6krát častěji než jejich vrstevníci uvádějí zanedbávání volnočasových aktivit, problémy se spánkem, stravováním, s časem stráveným s rodinou a kamarády a s problémy s výukou, vše ve spojitosti s nárůstem úzkosti, ADHD, deprese, sebevražedných myšlenek, agresivitou a konzumací návykových látek.“ (online)
„Namísto toho, aby děti, které vyrůstají on-line, dospívaly prostřednictvím biologického imperativu rozvoje sociálních a intelektuálních dovedností se skutečnými vrstevníky v reálném světě, rychle zaostávají ve všem, od inteligence, přes fyzické a verbální dovednosti, řešení problémů a akademické výsledky až po emocionální a sociální dovednosti (8, 11). Nová generace je poznamenaná emoční křehkostí, úzkostí a touhou po úspěchu bez dovednosti, aniž by tušila, že dosažení osobního štěstí souvisí nejvíce s počtem skutečných (nikoliv virtuálních) kamarádů a s překonáváním překážek. Jejich emoční křehkost často vede k depresi a úzkosti z kdejaké překážky, neúspěchu a nepřízně, jak dosvědčí přepracovaní dětští psychiatři.“ (online)
Díky těmto textům, které se opírají o relevantní vědecké výzkumy víme, že tyto věci zcela ničí mozky dětí. Jak? Za prvé, mozek lze velmi jednoduše přirovnat ke svalu, a pokud sval není používán, přirozeně ochabuje.
Při sledování těchto zařízení děti svůj mozek téměř nepoužívají a skutečně jen nečinně sledují obraz. Věřte, že mozek dítěte pracuje daleko víc při usínání u čtené pohádky než při sledování čehosi, nejhůř samo. A pokud tyto technologie podsouváme malým dětem, opět hrozí, že cesty vedoucí k rozvoji inteligence, i té emoční i sociální se nevytvoří tak, jak by měly nebo se nevytvoří vůbec.
Zároveň, pohádka v televizi, tablet nebo telefon nikdy dětem nemůže prožitkově nahradit to, co zažívají v přímé interakci s rodičem.
Další potíží je, že dětem i mladistvým rapidně klesá úroveň kritického myšlení v důsledku přemíry času stráveného u technologií. Každý učitel, který učí třeba dvě dekády, mi dá jistě za pravdu, když budu tvrdit, že musel během let snížit nároky.
Je jasně dané, že vlivem nadužívání digitálních technologií dětem ničíme mozky, zabraňujeme jim v rozvoji nezbytně nutných kompetencí pro život, vytváříme jim závislost a otevíráme jim dveře do světa, na který vůbec nejsou připravené.
Dnešní děti prvního stupně dokáží bez problému používat platformy jako TikTok či Instagram, kde se lidská hodnota mnohdy odvíjí od toho, kolik kdo má sledujících, počet lajků a pozitivních komentářů. Mnohdy jsou tam fotografie upravené, videa nepravdivá a bohužel často i se sexuálním či násilným, šikanujícím podtextem. A děti nejsou schopny k tomuto obsahu kriticky přistupovat, rozeznat, co je pravda a co ne. Natož si stanovit, co určuje jejich vlastní sebehodnotu.
Nejen to, výše zmíněný profesor Horáček hovoří i o dětech, které v sedmi letech bez problému sledují pornografické stránky. To je zcela devastující pro jejich způsob vnímání světa.
A my jako rodiče mnohdy nemáme problém batoleti podstrčit telefon, aby se vůbec najedlo. Mnohdy nemáme čas na to, regulovat obsah toho, co naše děti sledují, natož abychom měli ponětí, kolik času u technologií stráví. A to je vstupní brána do pekel.
A pakliže tady máme děti, které vyrůstají v patologickém prostředí a telefon, potažmo sociální sítě jsou jim bližší než vlastí rodiče, a rodiče mají mnoho jiných zájmů, je to velký problém současné společnosti.
Velmi lehko tak budujeme mládež, která nikam nesměřuje, neprožívá libé pocity, je frustrována a není schopná dostatečně adekvátně přemýšlet.
O problematice dětí, které se poflakují a nikam nezaměřují hovoří například speciální pedagog a lektor Zdeněk Martínek a uvádí čtyři nejčastější důvody6 proč je dítě agresivní:
- Agresor si na oběti vybíjí to, co se mu samotnému děje. Pokud je dítě doma či ve skupině bito či zesměšňováno, může si to vybíjet na slabších jediních.
- Agresor cítí v oběti konkurenci a neumí se s tím vypořádat jinak.
- Agresor se nudí a ubližování ostatním mu od nudy pomáhá.
- Agresor si na oběti léčí své ego.
Je na čase si uvědomit, že tento svět tvoříme pro další generace my, rodiče a ostatní dospělí a pokud nezměníme naše přístupy, nemůžeme čekat, že se změní naše děti, které mají podstatně měně zralé mozky.
Je více než jasné, že příčiny agresivity dětí a mládeže pramení z přístupů rodiny. Jak již bylo několikrát zmíněno, děti které trpí emoční deprivací z nedostatku lásky, z nedostatku upřímné a vědomé pozornosti nebo děti, které nic nemusí, nemají žádnou povinnost, neznají hranice a je jim splněno všechno do puntíku nebo jsou přetěžované bez ohledu na jejich potřeby, či děti které naprosto neregulovaně přilnou k sociálním sítím, bez dozoru času i obsahu či děti, které nezažívají líbivé, příjemné pocity ze vzájemné interakce s rodiči, z fyzické aktivity, z usilování, ze snahy, úspěchu či přímé pochvaly, děti které nemají žádnou zálibu, koníček, zájem a poflakují se, jsou děti, které mohou trpět zvýšenou agresivitou.
Větší či menší kombinace těchto faktorů pak může vést ke katastrofickým scénářům, které bohužel v naší společnosti zažíváme. Neboť vše výše zmíněné je nesmírně frustrující a frustrace vede k agresi.
Závěrem
- Zahrňme děti láskou, něhou, věnujme jim čas i pozornost.
- Láskyplně jim nastavujme hranice a učme je slušnému chování, nesplňme jim každé přání, naučme je o něco usilovat, mít povinnosti, něco klidně společně dokázat a tvořit tak svou vlastní sebehodnotu.
- Regulujme čas strávený u digitálních technologií i obsah, který děti sledují.
- Naučme je, aby měly zálibu, zájem, koníček díky kterému budou někam směřovat.
Pozn.: Tento článek v žádném případě neospravedlňuje žádné antisociální chování dětí a mladistvých. Jeho cílem je poukázat na celospolečenský problém, se kterým se potýkáme.
Zdroje:
Publikace
ANTIER, Edwige. Agresivita dětí. Vyd. 2. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-881-4.
ALDORT, Naomi. Vychováváme děti a rosteme s nimi. Praha: Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana, ℗2015.
BILBAO, Álvaro. Dětský mozek vysvětlený rodičům: jak můžete pomoct svému dítěti v rozvíjení jeho rozumového a emočního potenciálu. Přeložil Jana BÍLKOVÁ. V Bratislavě: Noxi, 2018. ISBN 978-80-8111-476-2.
4HALDA, Jiří. V každé chvíli jste mi vzorem. Kuřim: [Jiří Halda], 2023. ISBN 978-80-909064-0-2.
HERMAN, Marek. "Najděte si svého marťana": učební texty k přednáškám z psychologie a pedagogiky. Olomouc: HANEX, 2006. ISBN (Brož.):.
HERMAN, Marek a HALDA, Jiří. Jsi tam, brácho? Vydání druhé. V Praze: Apak, 2023. ISBN 978-80-908701-4-7.
KEY, Ellen, SOMOGYI, Viola (ed.). Století nového dítěte: úvahy o výchově. Praha: Portál, 2022. ISBN 978-80-262-1953-8.
2SPITZER, Manfred. Digitální demence: jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. Brno: Host, 2014. ISBN 978-80-7294-872-7.
2STRÁNSKÝ, Martin Jan. Vzestup a pád lidské mysli. Praha: Improovio, [2024]. ISBN 978-80-909221-3-6.
TILTON, Michaela; ŠEVČÍKOVÁ, Jitka a PROCHÁZKOVÁ, Ivana. S láskou i rozumem: o výchově dětí do 3 let. 2. vydání. Kněžmost: Nuerasoft, 2020. ISBN 978-80-907885-0-3.
Podcasty
Články a jiné
2STRÁNSKÝ, Martin Jan. Jak nástup digitální technologie negativně ovlivňuje mysl a budoucnost našich dětí: Otevřený dopis vládě, MŠMT, České pediatrické společnosti a dalším zainteresovaným osobám/organizacím.
