Článek
Je mi 63 let a víc než 15 let jsem vdova. Zůstala jsem sama v malém domku na okraji města. Děti mám tři a tenkrát, když se to stalo, byly dávno dospělé a měly své rodiny. Samozřejmě se mi věnovaly na maximum, ale i pro ně to byla velmi bolestná ztráta tatínka.
A i přesto, že se mnou trávily hodně času, zůstala jsem sama. Nejhorší byly samotné dlouhé večery a proplakané noci. Ráno ticho v domě a snídaně o jednom člověku, která nechutnala.
To asi pochopí jen ten, kdo ovdověl stejně jako já.
Pár let po tom, co jsem zůstala sama, mi děti častokrát namlouvaly, abych si někoho našla, ale nikdy jsem na to neměla ani pomyšlení a na lásku zanevřela.
A čím jsem stárla, tím mi ta myšlenka přišla stupidnější a směšnější, ale zároveň jsem někde ve skrytu duše toužila se o někoho starat, s někým si před usnutím povídat a ráno s někým pít kávu. Sama sobě jsem si ale připadala hloupě.
Dívala jsem se na sebe do zrcadla a nevěděla kudy kam. Můj první nebohý manžel byl úžasný, nikdy bych si nepředstavovala, že spolu nezestárneme. Ale život to napsal jinak. Když mi bylo čerstvých šedesát, rodina mi uspořádala oslavu a přála štěstí a zdraví a mně už to nedávalo smysl. Byli se mnou, ale přesto jsem byla vnitřně sama, a řekla jsem si, že pokud jsi k sobě nikoho nenajdu teď, tak už nikdy.
Jenže roky plynuly a já se postupně smiřovala s tím, že už to takhle zůstane. A děti taky.
Jenže pak se v mém životě objevil Ludvík. Můj domek je poslední na kraji města a poté začíná chatařská oblast. Právě sousedící chatička s políčkem byla na prodej a koupil ji právě on.
Stejně starý pán, který pochází ze sousedního města, a dokonce jsme zjistili, že máme společné známé. Nikdy jsme se však nepotkali.
Na chatce trávil téměř celé léto, chodil na ryby, staral se o zahrádku, dával se do řeči se mnou i s ostatními chataři a lidmi z okolí.
Jednou prohodil pár slov o tom, že si všiml, že bydlím sama, a tak jsem mu vyprávěla svůj příběh a on zase ten svůj.
Ludvíka opustila manželka, když přišel kvůli cukrovce o část nohy a skončil v invalidním důchodu. Dnes používá protézu a je plně soběstačný.
Zjistili jsme, že si rozumíme a máme společné zájmy. Na konci léta jsme spolu vyrazili na výlet a já se začala zase smát. Děti byly moc rády, že mám kamaráda, se kterým trávím čas.
Naše známost trvala necelé tři roky, když jsme si poprvé řekli, že máme k sobě větší náklonnost a rozhodli se, že zboříme plot mezi mým domkem a jeho chatičkou a budeme žít spolu.
Když jsem to ale oznámila rodině, nejprve přišla studená sprcha. Všechny tři děti argumentovaly tím, ať si klidně vedle sebe dál bydlíme a přátelíme se, ale ať si ho, proboha, neberu domů a odmítali ho přijmout jako mého nového partnera. Prý že mám takto svůj klid, pohodlí a soukromí. Nemusím se o nikoho starat, na nikoho se ohlížet apod…Jenže, když jste tak dlouho sami jako já, tyto věci opravdu jako výhodu nevnímáte.
Já jsem jim vysvětlovala, že bych s ním ráda usínala a nebyla i večer a ráno sama, nedokázali to pochopit. Nevěřili mi, že ho mám skutečně ráda a nevěřili ani jemu.
Na jednu stranu mi přáli nový vztah, ale na druhou stranu se jim to zdálo příliš osobní, a já to nedokázala pochopit. Vždyť přece o tom vztahy jsou.
Dcera mě jednou ošklivě osočila, zda jsem se nezbláznila, na stará kolena se starat o muže bez nohy. A to mě urazilo.
Pomohla až náhoda. Moje snacha byla jediná, která stála na mé straně. Minulý rok byla pracovně v Řecku a nešťastnou náhodou se jí pobyt z jednoho týdne protáhl na téměř měsíc. A syn se málem zbláznil.
Najednou celou optiku viděl úplně jinýma očima a strávil jeden měsíc bez manželky. A i přesto, že se staral s mojí pomocí o dvě děti a byli jsme často společně, se on cítil sám.
Stýskal si po ženě a já jsem mu (přiznám se) pichlavě říkala, jakou má teď pohodu, že si večer může koukat, na co chce, že nikoho nemusí poslouchat, že nemusí vyklízet myčku a vynášet odpad…a on se nemohl dočkat dne, kdy se vrátí.
„A teď si, milej zlatej, představ, že děti mají své životy a žena se nevrátí, a ty tady sám mezi prázdnými zdmi…“
Řekla jsem mu jednou při odchodu…a zabralo to.
Svou zkušenost přetlumočil mladším sourozencům, postupně v průběhu šesti měsíců se vztahy urovnaly a děti mě dokázaly pochopit.
Dnes s Ludvíkem společně uklízíme zahrádku po silném větru, těšíme se, až si večer naložíme utopence a podíváme se na oblíbený pořad. Na víkend plánujeme návštěvu přednášky v knihovně a já najednou žiju.
I přesto, že každý den myslím na mého prvního manžela, vím, že jsem udělala správnou věc a jsem po letech zase šťastná.
Jiřina
