Článek
Válečná zvěrstva si vyžádala miliony mrtvých vojáků a další miliony zraněných. Nové a pokročilé technologie tehdejší doby znamenaly katastrofickou hrozbu.
Touha po moci a lhostejnost k lidským životům vytvořily sílící konflikt, který bez špetky shovívavosti zmrzačil na bojišti muže i mladé chlapce.
Zbraně jako granáty, těžké dělostřelectvo, kulomety a jedovatý plyn způsobovaly zranění, které jsou jen velmi těžko představitelná. Princip válčení v zákopech, ze kterých byli vojáci nuceni nahlížet ven doslova kradl tváře i samotné životy. Horký létající kov byl nemilosrdný.
Přibližně 280 000 vojáků se vrátilo domů s těžce deformovanými obličeji, pokud závažná zranění vůbec přežili. Traumata způsobená válkou tak umocňoval každodenní pohled do zrcadla.
Historické prameny uvádí, že ztráta končetiny dělala z válečných veteránů hrdiny, ovšem ztráta tváře monstra. Což znamenalo jejich sociální vyloučení, samotu a častokrát i ztrátu vlastní identity. O možnosti pracovního uplatnění v budoucnosti nemluvě.
Cesta do pekla a zpět ven
Houževnatý novozélandský lékař Harold Gillies (1882 - 1960) se pro ně však stal hrdinou. Neměl žádné konkrétní učebnice, které by předepisovaly složité postupy plastické chirurgie a nebyl v týmu lékařů, kteří by měli zkušenosti s rekonstrukcemi obličejů. Toužil jen pomoci přeživším vojákům.
Ještě když studoval medicínu v Cambridge, byl považován za jednoho z nejlepších budoucích lékařů. Svůj klinický výcvik dokončil v nemocnici svatého Bartoloměje v Londýně, přičemž ho i zde označovali za nejlepšího chirurga, který kdy vůbec v tamější nemocnici pracoval.
Když začala první světová válka, přihlásil se jako dobrovolník a sloužil u Královského armádního lékařského sboru (RAMC). Byl umístěn ve Wimereux ve Francii jako generální chirurg, což byla nejvyšší hodnost pro vojenského lékaře.
Přirozeně během této praxe sbíral četné zkušenosti se zraněnými vojáky, s organizací záchranných operací a pracoval na rozsáhlých traumatech.
Velkou komplikací byl fakt, že zranění obličeje nebyla na frontové linii snadno ošetřitelná, a navíc byla velmi bolestivá. Antibiotika neexistovala. Velká krvácivost, bakterie z bojiště v ráně, případné oslepnutí, dušení, chybějící kosti a tkáně a nutnost pracovat rychle zapříčinily nevzhledný konečný vzhled přeživších raněných.
Jak se rány a jizvy hojily, zbylá tkáň se napínala a naprosto měnila vzhled pacientů do děsivých grimas. Z pohledných mužů se tak staly traumatizované bytosti, na které se nikdo nechtěl dívat.
Snímek výše ukazuje dochované fotografie jednoho z tisíce vojáků, který utrpěl válečná zranění v obličeji. Na druhém snímku je po dlouhé rekonvalescenci pod vedením Harolda Gilliese.
V nemocnicích pro ně byly určené speciální lavičky s barevným označením, aby ostatní věděli, že se jedná právě o ony znetvořené vojáky. Některým chyběl nos, jiným kus čelisti a u jiných hrály ošklivou roli popáleniny.
A přirozeně to s sebou neslo mnoho dalších komplikací. Někteří měli obtíže s dýcháním, s příjmem potravy a tekutin, jiní neviděli či neslyšeli. Další zase nebyli schopni hovořit.
Během první světové války se doktor H. Gillies poprvé setkal nejen s velmi devastujícími ránami v oblasti hlavy, ale i s dalšími lékaři, kteří se vehementně snažili pomoc raněným.
V průběhu vyslání do Wimereux ve Francii se setkal například s Augustem Charlesem Valadierem, zubařem, který byl průkopníkem maxilofaciální chirurgie, která zahrnuje operace zubů, čelistních kostí a měkkých tkání obličeje. Gillies poté navštívil Francii, aby se setkal s dalším věhlasným lékařem, Hippolytem Morestinem a sledoval jeho chirurgickou činnost. Od těchto lékařů se naučil techniky, které později použil při operování vojáků.
V této době zároveň již vnímal, že neexistuje žádná komplexní a specializovaná péče, která by mužům s těžce deformovanými obličeji pomohla. Všechny tyto skutečnosti tak motivovali neúnavného lékaře k tomu, aby toto změnil.
V roce 1915 se proto přestěhoval do Anglie, kde neustále žádal ministerstvo války o zřízení specializované jednotky pro rekonstrukční chirurgii a jeho úsilí bylo vyslyšeno.
Dne 11. ledna 1916 začal ve vojenské nemocnici v Cambridge v Aldershotu v Anglii velet jedné z prvních jednotek plastické chirurgie. Okamžitě se dal do díla a postupně začal zachraňovat lidské tváře i zlomené duše.
Jeho příběh je o to víc fascinující, neboť všechno musel od píky vymyslet sám. Sbíral poznatky o štěpení a vlastnostech kůže a tkání a povolal mnoho odborníků z různých profesí.
Dříve znetvoření a sociálně vyloučení muži tak získávali zpátky přijatelný vzhled i vlastní identitu. Cesta to však nebyla vůbec jednoduchá a trvala roky.
O samotné genialitě doktora Gilliese vypovídají jednotlivé střípky celého jeho příběhu a je úctyhodné, co vše dokázal.
Nutno říci, že tehdy neexistovaly žádné implantáty, protetické či platinové pomůcky, které by byly schopny nahradit kost či tkáň. Gillies proto pracoval z dnešního pohledu multidisciplinárně. Na své pracoviště přivedl rentgenové techniky, výrobce masek, umělce, zubní chirurgy a další špičkové doktory, kteří se společně podíleli na rekonstrukcích obličejů.
Mimo jiné tak položili základy plastické chirurgie, jak ji známe dnes.
Jeden ze zdrojů uvádí, že: „Gillies věděl, že zdravá tkáň musí být přesunuta zpět do své normální, původní polohy. Poté mohly být všechny mezery vyplněny tkání z jiných částí těla. Chirurgové již měli s kožními štěpy určité zkušenosti. A poté, co byla dokončena práce na kostní struktuře mužského obličeje, byli připraveni rekonstruovat měkké tkáně.“ (online, vlastní překlad)
Přišel s metodami, kdy implantoval pacientům do obličeje štěpy z jiných částí jejich vlastních těl. A pakliže bylo třeba, na čas byl obličej s touto částí spojen kvůli dostatečnému prokrvení štěpu a několikanásobně větší šanci, že ho tělo na novém místě přijme.
Walter Yeo po operaci kožního štěpu
Zázraky, masky a další zajímavosti
Pokud bylo třeba, bral chrupavku ze žeber nebo kost ze stehna. Zkrátka se snažil neúnavně pracovat a pomáhat tak, aby měli zranění vojáci zpět alespoň část toho, o co přišli. A to všechno před antibiotiky.
Některá zranění představovala velkou ztrátu obličejového svalstva a kostí. Mnohdy byly přítomny další okolnosti, kvůli kterým nebylo možné operace provádět.
Harold Gillies oslovil umělce společně s výrobci masek. Zrodila se tak výroba prvních „protetických“ pomůcek. Ačkoliv nebyly dokonalé, nestárly společně s vojáky, byly křehké a nošení nebylo vždy komfortní, poskytly mužům alespoň částečnou útěchu a možnost návratu do života.
Snímek výše zachycuje zraněného vojáka před a po nasazení masky.
Zajímavé pak je, že H. Gillies zakázal na svém oddělení zrcadla. Byl si naprosto vědom toho, že obličej může po čas rekonstrukce a hojení vypadat hůře než před tím. Nechtěl, aby jeho pacienti byli zbytečně rozrušení, dokud nebude významná část hotová.
Zachránil tisíce vojáků a pravděpodobně by jich bylo ještě více. Ovšem válka samozřejmě mnohé vojáky dostala do děsivých situací, ve kterých nikdy před tím nebyli. Rány v obličeji extrémně krvácí a vypadají velmi děsivě, natož pak ty způsobené zbraněmi. Proto váleční nosiči, jejichž úkolem bylo dostávat raněné pryč do bezpečí, mnohé nechávali na bojištích s domněním, že úrazy obličejů nemohou přežít.
Jindy je v dobrém úmyslu pokládali na nosítka na záda, ovšem takto ranění se často udusili vlastní krví či jazykem.
Po skončení první světové války se Gillies stále zdokonaloval a budoval obor plastické chirurgie i do estetické oblasti.
V roce 1923 byl vyznamenán dánskou vládou za ošetření četných obětí po výbuchu na lodi dánského královského námořnictva. V roce 1930 byl povýšen do rytířského stavu. Ve třicátých letech se k Gilliesovi připojili dva novozélandští chirurgové, kteří se u něj školili: Archibald McIndoe a Rainsford Mowle.
Po vypuknutí druhé světové války byly založeny tři multidisciplinární týmy, v jejichž čele stáli Gillies, právě s McIndoem a Mowlem.
Jeho metody, práce i publikace se staly těžištěm pro studium na mnoha univerzitách a je považován na otce plastické chirurgie.
Na další obdivuhodné proměny zraněných vojáků se můžete podívat v galerii zahraničního článku zde.
Zdroje:
