Článek
Ráno jsme vyráželi s pocitem, že nás čeká jeden z těch dnů, kdy si člověk v horách hlavně odpočine. Vybrali jsme si trasu, která podle popisu neměla být nijak náročná, a do batohů jsme si dali jen to nejnutnější.
Počasí bylo příjemné, cesta ubíhala a první hodinu jsme se ani jednou nezastavili, abychom kontrolovali mapu. Stezka byla dobře rozeznatelná a všude kolem byly nádherné výhledy.
První varovný signál přišel nenápadně.
Cesta se najednou rozdvojila.
Jedna pěšina pokračovala mírně do kopce, druhá vedla mezi stromy. Nebyla tam žádná výrazná značka, takže jsme si bez většího přemýšlení vybrali tu, která vypadala jako hlavní.
Pokračovali jsme dál.
Ještě nějakou dobu všechno působilo normálně. Pak ale začala stezka postupně mizet.
Nejdřív byla jen užší.
Potom jsme museli obcházet kameny a větve.
A nakonec jsme šli místy, kde už jsme si nebyli jistí, jestli vůbec ještě jdeme po turistické cestě.
„Neměli bychom zkontrolovat mapu?“ ozval se kamarád.
Zastavili jsme.
Vytáhli jsme telefony a podívali se, kde jsme.
Tehdy nám došlo, že něco není v pořádku.
Naše poloha byla úplně mimo trasu.
Nebyla to žádná katastrofa. Byli jsme přesvědčení, že jsme se jen trochu odchýlili a stačí se vrátit několik stovek metrů zpátky.
Jenže když jsme se otočili, cesta před námi vypadala úplně jinak než před chvílí.
Začali jsme se vracet podle vlastních stop.
Po několika minutách jsme ale zjistili, že vlastně nedokážeme přesně určit, kudy jsme přišli.
Najednou jsme si uvědomili, jak rychle může člověk v lese ztratit orientaci.
Každý strom vypadal stejně.
Každá zatáčka nám připadala povědomá.
A čím déle jsme hledali správný směr, tím nervóznější jsme byli.
Pak se začalo stmívat.
Nejdřív jen nepatrně. Slunce zmizelo za hřebeny a les dostal úplně jinou atmosféru. Stíny se prodlužovaly a mezi stromy bylo během několika minut znatelně méně světla.
Podívali jsme se na hodinky.
Bylo mnohem později, než jsme si mysleli.
V tu chvíli jsme přestali hledat cestu naslepo. Rozhodli jsme se zůstat na místě, vytáhli jsme mapu a snažili se najít nejbezpečnější způsob, jak se dostat zpět.
Signál byl slabý.
Chvíli jsme měli jednu čárku, potom nic.
Pak se telefon znovu chytil a podařilo se nám odeslat zprávu, kde přibližně jsme.
To nám trochu pomohlo uklidnit se.
Jenže představa, že budeme v horách pokračovat potmě, se nám vůbec nelíbila.
Rozhodli jsme se proto zbytečně neriskovat. Oblékli jsme si další vrstvu oblečení, připravili čelovky a zůstali na místě, kde jsme měli dost prostoru a přehled o okolí.
Najednou už to nebyla pohodová túra.
Byla tma.
Les kolem nás šuměl a každý zvuk působil mnohem hlasitěji než přes den. Občas někde praskla větev a my jsme automaticky zvedli hlavy.
Seděli jsme a čekali.
Čas se vlekl.
Když jsme se po nějaké době znovu podívali do mapy, zjistili jsme, že původní trasa není zase tak daleko. Problém byl, že mezi námi a ní byl nepřehledný terén, ve kterém jsme nechtěli po tmě hledat cestu.
Nakonec jsme se rozhodli počkat do rána.
Nebyl to příjemný pocit. Člověk si při plánování výletu něco takového vůbec nepřipouští. Vyrazí na nenáročnou túru a automaticky počítá s tím, že za pár hodin bude zpátky.
Jenže hory člověku velmi rychle připomenou, že stačí jediná přehlédnutá odbočka.
Ráno jsme za světla zjistili, že jsme byli mnohem blíž správné cestě, než jsme si v noci mysleli.
Tentokrát jsme šli pomalu a neustále kontrolovali mapu.
Když jsme konečně dorazili zpátky na známou stezku, měli jsme obrovskou radost.
Od té doby už na podobné túry nevyrážíme s pocitem, že „to nějak vyjde“.
Protože právě naše tehdejší nenáročná cesta nám ukázala, že v Tatrách může být všechno úplně jinak během jediného odpoledne.
Ráno jsme vyšli jako na obyčejný výlet.
Večer jsme seděli v temném lese a přemýšleli, kudy jsme se vlastně dostali tak daleko.
